Kdo jsou Gorale? Jak žili v minulosti a jak žijí dnes? Jaké jsou jejich tradice, nářečí, typická jídla a jakým způsobem se jejich tradice předávají z generace na generaci? Odpovědi na tyto otázky jsme zjišťovali, když jsme se vydali do Jablunkova, podhorského města v Těšínských Beskydech, v jehož okolí žijí lidé, kteří si říkají Gorale. Během našeho výzkumu jsme se dozvěděli, že vedle Goralů žila v Jablunkově ještě skupina bohatých měšťanů, kteří se označovali jako Jackové.
Na úplném začátku Expedice jsme o Goralech věděli snad jen to, že je to skupina lidí, která žije v okolí Jablunkova a má své nářečí a zvyky. Ale jaké jsou to tradice, jaké nářečí a jak se to projevuje v každodenním životě, jsme nevěděli. Proto jsme v přípravném týdnu studovali co nejvíce zdrojů z internetu, abychom jeli do terénu připraveni. Přečetli jsme například bakalářskou práci Petry Gawlasové, ve které se zabývala goralským nářečím. Psala o tom, že už tak mluví málo lidí, nářečí postupně mizí a někteří lidé se tak dokonce stydí mluvit na veřejnosti. To nás zaujalo a chtěli jsme si tyto a další informace z různých zdrojů ověřit. Proto jsme si sepsali otázky, které nás zajímaly, a odpovědi na ně jsme nedokázali dohledat na internetu.
Zde jsou:
Získali jsme kontakt na paní Janu Sagitariovou, učitelku dějepisu na ZŠ Jablunkov, která nám pomohla sestavit náš program, zprostředkovala kontakty na místní odborníky, s nimiž jsme si domluvili schůzky, a navrhla zajímavá místa, která bychom mohli navštívit. Takto připraveni jsme už mohli vyrazit do terénu.
V terénní části Expedice jsme získávali informace a zjišťovali odpovědi na naše otázky, a to různými způsoby. Dotazovali jsme se lidí v Jablunkově a blízkém okolí. Navštívili jsme různé jablunkovské slavnosti, instituce a také školu. Hned první den jsme se setkali s manželi Ježowiczovými. Ti patří mezi výše zmiňovanou skupinu Jacků, přesto nám poskytli spoustu cenných informací o Goralech, jejich historii, kterou mají společnou s Jacky, a o předávání tradic. Ukázali nám jablunkovský městský kroj, a protože je pan Leon Ježowicz houslista, zahrál nám a naučil nás goralskou lidovou písničku Čymu žeš ty Rejna.
Další den jsme se podívali do muzea Trojmezí, kde jsme mimo jiné viděli, jak vypadalo goralské stavení a salaš. Měli jsme to štěstí, že náš průvodce pan Sikora byl Goral, a díky tomu nám dokázal zodpovědět dotazy, na které jsme do té doby neměli odpověď.
Velmi zajímavá a přínosná byla návštěva zkoušky tanečního folklorního souboru Zaolzi, kde jsme viděli mladou generaci Goralů, jak zpívá a tancuje na tradiční písně svých předků. Protože jsme chtěli zkoumat také to, jak se proměnila původní hlavní činnost Goralů - pastevectví, vydali jsme se na Trojmezí (společnou hranici Česka, Polska a Slovenska), do obcí Hrčava a Bukovec, horských oblastí, pro které je chov ovcí tradiční a typický. Na všech těchto místech a při všech setkáních jsme se snažili co nejvíce navázat kontakt s místními, naslouchat jejich nářečí a zjišťovat maximum informací o goralském životě.
Původně Gorale žili v horách a živili se převážně pastevectvím a ručními řemesly, třeba drátkováním, hrnčířstvím a výrobou slamníků (viz obr. 1). Později, když byly postaveny železárny v Třinci, část z nich začala pracovat tam. Když potom skončila 2. světová válka, začali v Třinci pracovat téměř všichni. Říkali, že pracují ve „werku”.
Jelikož žili vysoko v horách, kde není moc úrodná půda, neměli velmi bohatý jídelníček. Dominují v něm brambory, zelí a houby, mezi jejich hlavní jídla tedy patřily všemožné bramborové placky (viz obr. 2) a zelné polévky. Typickými bramborovými jídly jsou galušky (neboli halušky), kluzki, pečoky (pečené placky) a stryky. Maso jedli Gorale velmi vzácně, jenom o zabíjačkách. To pak měli ovar, jitrnice a další zabijačkové pokrmy.
Naopak jejich kultura byla a stále je velmi bohatá. Mluví svým specifickým nářečím, kterému říkají „po našimu“. Jde vlastně o mix češtiny, polštiny a němčiny. Často používanými hláskami jsou např.: cz, šč, dz, w[u̯], ó, g, ł. Nářečí nemá žádnou původní psanou formu, a tak je na každém, jestli zvolí český nebo polský přepis. Kdybyste někdy na Jablunkovsku chtěli poprosit o 1/8 litru vody, můžete místo toho říct po našimu „achtlik“. A kdybyste chtěli říct, že už něco stačí, po našimu je to „akurat“. Všichni Gorale, ale umí mluvit i česky a nedělá jim to problém.
Gorale mají spoustu zvyků a tradic. Vyznáním jsou katolíci, takže běžnou součástí goralského roku jsou svátky jako Vánoce, Velikonoce apod. Jejich tradice se od těch našich ale liší. Například na Velikonoce chodí kluci s pomlázkou, ale vezmou si s sebou i kbelík s vodou a tou holky polévají. Na Vánoce hospodyňka namaže dvě patky chleba medem a slepí je k sobě. Ty si pak nechají po celý rok v domácnosti a to jim má přinášet štěstí a zdraví. A u žádného z těchto svátků nesmí chybět hudba. Ta je pro goralskou kulturu opravdu významná. Goralskou hudbu charakterizují převážně housle, dudy a píšťaly. Je obvykle energická a hlasitá a všechny texty jsou samozřejmě v dialektu po našimu.
Velký vliv na přístup mladších generací ke goralské kultuře mají jejich rodiče a prarodiče – to, jak doma s dětmi mluví a jak udržují tradice. Naštěstí se stále najde spousta lidí, i těch mladších, kteří se snaží o předávání goralské kultury dál. Vedou k tomu své děti od narození, chodí do souborů a pořádají různé slavnosti a festivaly. Tím nejvýznamnějším je každoroční srpnový festival Gorolski Święto. Tam se zpívá, tancuje a lidé chodí v krojích.
Kroje jsou neopominutelnou součástí místní kultury. Na Jablunkovsku je možné se setkat se dvěma druhy. Prvním je jablunkovský městský kroj neboli také jackovský kroj. Ten byl hodně zdobený a drahý a mohli si ho dovolit pouze bohatí měšťané. Kvůli tomu se nosil pouze na různé slavnosti a přehlídky. Skládal se z dlouhé sukně převázané stejně dlouhou krajkovou zástěrou. Bílá halenka s nadýchanými rukávci, šátek se zlatou sponou kolem krku a brokátová vesta na zlaté knoflíčky, to byl ženský kroj. Mužský se skládal z bílé košile, vyšívané vesty a kalhot a vysokých kožených bot. Výšivka na vestě nikdy nebyla na dvou krojích stejná. Jablunkovský kroj mohou nosit jenom lidé, kteří se narodili a žijí v Jablunkově. Místní na tom hodně lpí. Podle jedné historky se dcera farmáře z obce Lomná provdala za Jablunkovana a ten jí nechal ušít krásný jablunkovský kroj. Když šla potom v neděli v kroji do kostela, místní ženy ho z ní na náměstí strhaly. Pak už se v kroji nikde neukázala. Tento kroj dodnes nosí místní na různé městské slavnosti, ale pořídit si ho není hračka. Zaprvé už není moc lidí, kteří ho umí udělat, a zadruhé to není levná záležitost. Stojí asi 20 000 korun.
Druhým typem kroje je ten goralský. Ten je mnohem jednodušší, lidé ho nosili ve všední dny. Ženský se skládá z bílé halenky a černé sukně převázané modrotiskovou zástěrou. V zimním období ženy nosily tlusté červené punčochy zvané „kalorifer“. Muži nosili světlé plátěné kalhoty, bílou košili, vestu a klobouk. Na nohy oblékali tzv. kopytka, což byly vlněné ponožky. Všichni nosili na nohou tradiční obuv, kožené krpce (viz obr. 3).
Všechny tyto poznatky jsme zpracovali do dvou výstupů. Jedním z nich je krátký film, který představuje Goraly tak, jak jsme je poznali my. Naším druhým výstupem je hravá brožurka pro děti prvního stupně základní školy, která má formou úkolů dětem předškolního a mladšího školního věku přiblížit goralskou kulturu. Tato brožurka by měla být dostupná v jablunkovském infocentru pro návštěvníky města.
Jablunkov bývá mezi místními nazýván jako Goralie. V rámci Expedice jsme tam poznávali místní kulturu z několika úhlů. Dozvěděli jsme se, jak Gorale žijí v dnešní době a jak předávají své tradice. Překvapilo nás, jak moc byli místní lidé sdílní a ochotní nám věnovat svůj čas. Expedice nám přinesla nový pohled na méně známou, ale o to pozoruhodnější, kulturu obyvatel Těšínských Beskyd, Goralů.
Anežka Novotná
Jak jsme se připravovali?
Na úplném začátku Expedice jsme o Goralech věděli snad jen to, že je to skupina lidí, která žije v okolí Jablunkova a má své nářečí a zvyky. Ale jaké jsou to tradice, jaké nářečí a jak se to projevuje v každodenním životě, jsme nevěděli. Proto jsme v přípravném týdnu studovali co nejvíce zdrojů z internetu, abychom jeli do terénu připraveni. Přečetli jsme například bakalářskou práci Petry Gawlasové, ve které se zabývala goralským nářečím. Psala o tom, že už tak mluví málo lidí, nářečí postupně mizí a někteří lidé se tak dokonce stydí mluvit na veřejnosti. To nás zaujalo a chtěli jsme si tyto a další informace z různých zdrojů ověřit. Proto jsme si sepsali otázky, které nás zajímaly, a odpovědi na ně jsme nedokázali dohledat na internetu.
Zde jsou:
- Jak se „goralství“ projevuje v každodenním životě?
- Z jakých potravin nejčastěji Gorale vařili?
- Používali nějaké specifické přísady? Koření?
- Bylo a je pro Goraly těžké učit se ve škole češtinu?
- Existuje nějaká typicky goralská písnička?
- Jsou nějaké specifické goralské svátky?
- Jaké tradice dodržují Gorale?
- Jakým způsobem se předává „goralství“ mladším generacím?
Získali jsme kontakt na paní Janu Sagitariovou, učitelku dějepisu na ZŠ Jablunkov, která nám pomohla sestavit náš program, zprostředkovala kontakty na místní odborníky, s nimiž jsme si domluvili schůzky, a navrhla zajímavá místa, která bychom mohli navštívit. Takto připraveni jsme už mohli vyrazit do terénu.
Průběh práce
V terénní části Expedice jsme získávali informace a zjišťovali odpovědi na naše otázky, a to různými způsoby. Dotazovali jsme se lidí v Jablunkově a blízkém okolí. Navštívili jsme různé jablunkovské slavnosti, instituce a také školu. Hned první den jsme se setkali s manželi Ježowiczovými. Ti patří mezi výše zmiňovanou skupinu Jacků, přesto nám poskytli spoustu cenných informací o Goralech, jejich historii, kterou mají společnou s Jacky, a o předávání tradic. Ukázali nám jablunkovský městský kroj, a protože je pan Leon Ježowicz houslista, zahrál nám a naučil nás goralskou lidovou písničku Čymu žeš ty Rejna.
Další den jsme se podívali do muzea Trojmezí, kde jsme mimo jiné viděli, jak vypadalo goralské stavení a salaš. Měli jsme to štěstí, že náš průvodce pan Sikora byl Goral, a díky tomu nám dokázal zodpovědět dotazy, na které jsme do té doby neměli odpověď.
Velmi zajímavá a přínosná byla návštěva zkoušky tanečního folklorního souboru Zaolzi, kde jsme viděli mladou generaci Goralů, jak zpívá a tancuje na tradiční písně svých předků. Protože jsme chtěli zkoumat také to, jak se proměnila původní hlavní činnost Goralů - pastevectví, vydali jsme se na Trojmezí (společnou hranici Česka, Polska a Slovenska), do obcí Hrčava a Bukovec, horských oblastí, pro které je chov ovcí tradiční a typický. Na všech těchto místech a při všech setkáních jsme se snažili co nejvíce navázat kontakt s místními, naslouchat jejich nářečí a zjišťovat maximum informací o goralském životě.
Co jsme zjistili
Původně Gorale žili v horách a živili se převážně pastevectvím a ručními řemesly, třeba drátkováním, hrnčířstvím a výrobou slamníků (viz obr. 1). Později, když byly postaveny železárny v Třinci, část z nich začala pracovat tam. Když potom skončila 2. světová válka, začali v Třinci pracovat téměř všichni. Říkali, že pracují ve „werku”.
Jelikož žili vysoko v horách, kde není moc úrodná půda, neměli velmi bohatý jídelníček. Dominují v něm brambory, zelí a houby, mezi jejich hlavní jídla tedy patřily všemožné bramborové placky (viz obr. 2) a zelné polévky. Typickými bramborovými jídly jsou galušky (neboli halušky), kluzki, pečoky (pečené placky) a stryky. Maso jedli Gorale velmi vzácně, jenom o zabíjačkách. To pak měli ovar, jitrnice a další zabijačkové pokrmy.
Naopak jejich kultura byla a stále je velmi bohatá. Mluví svým specifickým nářečím, kterému říkají „po našimu“. Jde vlastně o mix češtiny, polštiny a němčiny. Často používanými hláskami jsou např.: cz, šč, dz, w[u̯], ó, g, ł. Nářečí nemá žádnou původní psanou formu, a tak je na každém, jestli zvolí český nebo polský přepis. Kdybyste někdy na Jablunkovsku chtěli poprosit o 1/8 litru vody, můžete místo toho říct po našimu „achtlik“. A kdybyste chtěli říct, že už něco stačí, po našimu je to „akurat“. Všichni Gorale, ale umí mluvit i česky a nedělá jim to problém.
Gorale mají spoustu zvyků a tradic. Vyznáním jsou katolíci, takže běžnou součástí goralského roku jsou svátky jako Vánoce, Velikonoce apod. Jejich tradice se od těch našich ale liší. Například na Velikonoce chodí kluci s pomlázkou, ale vezmou si s sebou i kbelík s vodou a tou holky polévají. Na Vánoce hospodyňka namaže dvě patky chleba medem a slepí je k sobě. Ty si pak nechají po celý rok v domácnosti a to jim má přinášet štěstí a zdraví. A u žádného z těchto svátků nesmí chybět hudba. Ta je pro goralskou kulturu opravdu významná. Goralskou hudbu charakterizují převážně housle, dudy a píšťaly. Je obvykle energická a hlasitá a všechny texty jsou samozřejmě v dialektu po našimu.
Velký vliv na přístup mladších generací ke goralské kultuře mají jejich rodiče a prarodiče – to, jak doma s dětmi mluví a jak udržují tradice. Naštěstí se stále najde spousta lidí, i těch mladších, kteří se snaží o předávání goralské kultury dál. Vedou k tomu své děti od narození, chodí do souborů a pořádají různé slavnosti a festivaly. Tím nejvýznamnějším je každoroční srpnový festival Gorolski Święto. Tam se zpívá, tancuje a lidé chodí v krojích.
Kroje jsou neopominutelnou součástí místní kultury. Na Jablunkovsku je možné se setkat se dvěma druhy. Prvním je jablunkovský městský kroj neboli také jackovský kroj. Ten byl hodně zdobený a drahý a mohli si ho dovolit pouze bohatí měšťané. Kvůli tomu se nosil pouze na různé slavnosti a přehlídky. Skládal se z dlouhé sukně převázané stejně dlouhou krajkovou zástěrou. Bílá halenka s nadýchanými rukávci, šátek se zlatou sponou kolem krku a brokátová vesta na zlaté knoflíčky, to byl ženský kroj. Mužský se skládal z bílé košile, vyšívané vesty a kalhot a vysokých kožených bot. Výšivka na vestě nikdy nebyla na dvou krojích stejná. Jablunkovský kroj mohou nosit jenom lidé, kteří se narodili a žijí v Jablunkově. Místní na tom hodně lpí. Podle jedné historky se dcera farmáře z obce Lomná provdala za Jablunkovana a ten jí nechal ušít krásný jablunkovský kroj. Když šla potom v neděli v kroji do kostela, místní ženy ho z ní na náměstí strhaly. Pak už se v kroji nikde neukázala. Tento kroj dodnes nosí místní na různé městské slavnosti, ale pořídit si ho není hračka. Zaprvé už není moc lidí, kteří ho umí udělat, a zadruhé to není levná záležitost. Stojí asi 20 000 korun.
Druhým typem kroje je ten goralský. Ten je mnohem jednodušší, lidé ho nosili ve všední dny. Ženský se skládá z bílé halenky a černé sukně převázané modrotiskovou zástěrou. V zimním období ženy nosily tlusté červené punčochy zvané „kalorifer“. Muži nosili světlé plátěné kalhoty, bílou košili, vestu a klobouk. Na nohy oblékali tzv. kopytka, což byly vlněné ponožky. Všichni nosili na nohou tradiční obuv, kožené krpce (viz obr. 3).
Výstupy
Všechny tyto poznatky jsme zpracovali do dvou výstupů. Jedním z nich je krátký film, který představuje Goraly tak, jak jsme je poznali my. Naším druhým výstupem je hravá brožurka pro děti prvního stupně základní školy, která má formou úkolů dětem předškolního a mladšího školního věku přiblížit goralskou kulturu. Tato brožurka by měla být dostupná v jablunkovském infocentru pro návštěvníky města.
Závěr
Jablunkov bývá mezi místními nazýván jako Goralie. V rámci Expedice jsme tam poznávali místní kulturu z několika úhlů. Dozvěděli jsme se, jak Gorale žijí v dnešní době a jak předávají své tradice. Překvapilo nás, jak moc byli místní lidé sdílní a ochotní nám věnovat svůj čas. Expedice nám přinesla nový pohled na méně známou, ale o to pozoruhodnější, kulturu obyvatel Těšínských Beskyd, Goralů.
Anežka Novotná