Příběhy z našich cest

Jak jsme hledali přístup k rybníku

Turovecký rybník je velký. Podle map to vypadá, že stačí jen přijít a vybrat si místo na dlouhém břehu. I tak jsme se rozhodli, že se to musí prozkoumat ještě večer. Utábořili jsme se v lese hned za Turovcem a poté, co jsme všichni zmokli při vaření večeře, se část z nás vydala na výzvědy. Po cestě lesem jsme narazili na tři druhy hlenek. Cestu jsme pro jednou našli bez problémů, a tak jsme se konečně ocitli na dohled rybníka nebo lépe tam, kde rybník měl být na dohled, ale kde nic, tu nic.

Před námi se tyčily jen křoviny a rákos, a tak jsme se začali brodit promoklou loukou směrem k vesnici. Když jsme došli do civilizace, konečně jsme uzřeli hledaný rybník. Jak nám bylo již dříve sděleno agentem Haku, ze strany od vesnice byl přístup k rybníku opravdu bídný – což jsme potvrdili – a poté se vydali kolem haldy betonových tvárnic po hrázi směrem od vesnice. Když jsme narazili na velice estetickou kadibudku se srdíčkem ve dveřích, došlo nám, že jsme se ocitli na něčí zahradě a že halda nejspíš měla představovat plot. Půlka skupinky proto rychle zmizela a zanechala na místě jen nadšené ornitology pozorující dalekohledem poláky (samozřejmě ty kachny).

Šli jsme vesnicí a naše naděje na hezké výzkumné místečko pomalu pohasínaly. Mezi hlavní silnicí a rybníkem byly v nejlepších případech dva použitelné metry, a navíc se začaly objevovat akáty vyrůstající přímo z vody. A pak jsme došli k naší poslední spáse – poloostrovu, který se zdál z mapy neobydlený. Ten byl pro změnu zavřen bránou s ostnatými dráty. To už nás dohnal Matouš s Adamem, že zmerčili další ptáky. Desítky šedých volavek, čápi bílí a jedna překrásná bílá volavka se producírovali po poli za rybníkem.

Nakonec jsme se vrátili a vydali se na průzkum druhým směrem. Pročvachtali jsme dalšími loukami a ocitli se v několika slepých uličkách obklopených kravským ohradníkem a neprostupnými houštinami. Pak jsme konečně našli most. Most je teda trochu silné slovo, byly to spíše čtyři klády, jedna z nich zlomená, druhá tenoučká a další dvě kluzké. Raději jsme odložili všechnu elektroniku, a když jsme pak přešli ještě další, již trochu méně pofidérní, lávku a prošlapali si cestu obřím polem netýkavky žláznaté, tak jsme konečně uzřeli rybník.

Celí promočení jsme se vrátili do tábořiště, kde jsme zastihli zbytek skupiny u hry UNO. A pak už jen maté, sušenky a spát. Jak jsme byli ráno rádi, že jsme na ten průzkum šli!

Matilda Vyhnálková

Plný žaludek

V sobotu jsme prozkoumávali zaniklou středověkou vesnici Kravín, která se nachází v hustém smíšeném lese podél cesty. Vesnice, která kdysi vzkvétala, je nyní jen vzpomínkou, skrytou pod nánosem času a přírody. Na místě byly viditelné pouze terénní deprese a vyvýšeniny naznačující polohu bývalých staveb a cest.

Jakmile jsme dorazili na místo, začali jsme pečlivě zkoumat terén, hledajíce jakékoli stopy po bývalém osídlení. Hodiny plynuly a my jsme se stále více soustředili na své nálezy, aniž bychom si uvědomovali, jak rychle ubíhá čas.

K poledni, když naše žaludky začaly hlasitě protestovat, jsme si uvědomili, že jsme bez zásob. Nadšení z nálezů a soustředění na práci nás zcela odvedly od myšlenek na jídlo. S narůstajícím hladem začala klesat i naše morálka. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že prohledáme okolí, zda nenajdeme nějaké lesní plody nebo jiné zdroje potravy. Po několika minutách hledání jsme narazili na starý, téměř zarostlý ovocný sad. Na stromech viselo plno jablek, které byly navzdory své drobnosti stále jedlé. My, teď už méně hladoví, jsme si oddechli a s nově nabytou energií se vrátili k práci. Naše nálezy toho dne byly skromné, ale přesto cenné, protože nám připomněly, že i v zapomenutých koutech historie se dají najít poklady – nejen hmotné, ale i ty, které naplní srdce radostí a žaludky potřebnou výživou.

Jaroslav Janda

Vodní dobrodružství

Ve středu 12. června měla naše expediční skupinka workshop pro 2. stupeň ZŠ Orbis pictus v Táboře. Program trval celkem 6 hodin. Ráno v 8:15 jsme se v předem určených dvojicích a jedné trojici rozešli do tříd. Každá skupinka 3x20minut prezentovala svoje téma o vodě. Prezentace byly na témata koloběh vody, zadržování vody a povodně.

Po prezentacích následovala kratší pauza a po ní jsme vyrazili ven a rozdělili děti na starší a mladší žáky. My jsme se také rozdělili na dvě skupinky a jedna šla se staršími dětmi zkoumat rychlost vsaku na různých površích (na louce, poli a hliněné cestě). Druhá skupinka s mladšími dětmi vyplňovala pracovní list. Poté se žáci vyměnili.

Ve 12:35 jsme šli na oběd a žáci z Orbis pictus do své jídelny. Měli jsme rohlíky s pomazánkovým máslem, šunkou a sýrem. Po obědě jsme žáky svolali zpět a vysvětlili jim, že další aktivitou bude vyrábění filtrů na špinavou vodu. K dispozici měli písek, štěrk, záhadné šumivé tablety, tampony na pleť a kočkolit. Žáci soutěžili ve dvojici proti jiné dvojici, kdo vyrobí lepší filtr, a vítězové vyhráli sladkou odměnu. Vše probíhalo v pořádku až na to, že jsme koupili nekvalitní kočkolit, který nevsakoval. Nakonec vyhrál tým, který do filtru nacpal nejvíce kočkolitu. Poslední částí byl námi vytvořený kahoot na téma vody a reflexe. Až na nenasákavý kočkolit se, myslím, workshop povedl velmi dobře…

Marian Cipro

Ranní výprava a mokré překvapení

Je pondělní ráno a já se probouzím po ne úplně nejpříjemnější noci pod pivním deštníkem. Celou noc pršelo a deštník, který se ještě večer jevil jako super nápad, měl díry, kterými na nás pršelo. Já jsem dopadl ještě relativně dobře, a tak jsem se ráno vydal s panem učitelem na nákup do asi čtyři kilometry vzdálené vesnice Malšice, kde měli na rozdíl od obce Lom, kde jsme spali, obchod. Cesta ubíhala relativně rychle, navíc přestalo pršet, a tak jsme pohodlně dorazili do obchodu, kde jsme nakoupili. Mohli jsme si to ráno dovolit nakupovat celkem luxusně, protože nám zbyly peníze z jiných dnů. Nakoupili jsme rohlíky, marmeládu, párky a další věci. Následně jsme se vrátili zpět k ostatním.

Když jsme přicházeli, ostatní se pomalu probouzeli. Jejich tempo se mělo brzy změnit. I přesto, že jsme zde spali už druhou noc a věděli jsme o závlahách fotbalového hřiště, nijak jsme se na ně nepřipravili. Pokojně jsme začali vařit vodu na párky a rozkládat zeleninu, když tu se najednou kousek od nás vysunula stříkačka a začala zalévat trávník. K naší smůle a k smůle naší snídaně jsme se nacházeli v jejím akčním rádiusu. V tu chvíli přišlo na řadu zvýšení tempa: rychle jsme odklidili batohy a Jonášův rozbalený (schnoucí) spacák na betonové kostky opodál, kam jsme doufali, že voda stříkat nebude, a šli se věnovat ochraně snídaně deštníkem. I přes drobné nedostatky, jako díry v deštníku, byla snídaně uchráněna bez větších závad. A když už jsme konečně mysleli, že bude pokoj, přišel útok z jiné strany a naše věci, v čele s Jonášovým spacákem, dostaly od závlahy nový zásah. Tentokrát masivnější. Věci se podařilo nakonec usušit, a to s přispěním celé skupiny při ždímání spacáku.

František Prokop

Když chuť neodpovídá radosti z přípravy

Jeden den jsme se s dětmi v nízkoprahovém klubu v rámci programu o Japonsku rozhodli vyrobit společně sushi. Všichni jsme se na to moc těšili a zároveň se také trochu báli, jak to všem půjde a jestli to vůbec děti bude bavit. Dětem ale naštěstí všechno šlo od ruky, poslouchaly nás, neuřízly si prst i je to bavilo, a tak za chvíli bylo sushi hotové a vyskládané na talířích.

Pak jsme se posadili ke stolu a s očekáváním se pustili do ochutnávání. Jakmile si děti vložily první kousek sushi do pusy, na jejich tvářích se objevily zvláštní výrazy. Výrazy překvapené a především znechucené tím, co to mají v puse.

„Já to nechci!“ řekl klučina, kterému vyrábění tak šlo.
„Mně to nechutná,“ řekl další.
„Mně to taky nechutná, ale tobě jo, tak já pro tebe udělám další!“

A tak jsme se nakonec naobědvali my a děti měly radost, že nám jejich sushi tak moc chutná. Bylo vtipné vidět, jak se nadšení z přípravy sushi proměnilo v takovou negativní reakci na jeho chuť. Ale všichni jsme se shodli, že to byla skvělá zábava a zkušenost.

PS: Další den jsme dělali úplně obyčejný salát z rajčat a cibule a ten v dětech zmizel dříve, než bys řekl švec.

Alžběta Konopásková

Nečekaný konec velkého výjezdu

Už mi došly otázky a ostatním taky. Až na jednu… Ovzduší se začíná uvolňovat a já jsem rád, že už nic nemusím říkat, jenom poslouchat. Jenom někdo musí říct tu poslední otázku a už je tady – jestli hasiči nezažili nějaký zajímavý výjezd.

Odpovědí je, že všechny výjezdy jsou nějakým způsobem speciální. OK, na tuhle odpověď jsme zvyklí, tak se pána ještě ptáme, jestli nezažil nějaký vtipný výjezd. Na to už odpověď má a začíná nám vyprávět.

Že mu takhle jednou zazvonil mobil s tím, že se má dostavit na hasičárnu. V hasičárně se dozvídá, že jde o velký požár střechy bytu v panelovém domě a lidi se už evakuují, že mají v ruce kufry. Na místo jelo asi 50 dobrovolných i profesionálních hasičů skoro z celého kraje, protože si mysleli, že to je obrovský požár, šlo o asi osmipatrový panelák! Když ale dorazili na místo, nikde nic nehořelo. Chvíli na to se od vrátného dozvěděli, že si kouř od požáru spletl s kouřem, který vycházel z komína z domu za panelákem. A nikdo se neevakuoval, to jenom někdo odjížděl pryč.

Hasiči byli na vrátného trochu naštvaní, ale zároveň byli rádi, že nehořelo a nikdo nebyl v nebezpečí.

Mikuláš Matějka