Nezakopnem. Naše skupina se totiž během Expedice pohybovala v nízkoprahových zařízeních. Měli jsme už dřívější zkušenost s dobrovolnictvím v dětských domovech nebo třeba v rámci pravidelného doučování, ale s nízkoprahovými zařízeními ne. Naším cílem proto bylo zjistit, co jsou a jak fungují, co je náplní práce tamních pracovníků a co nízkoprah klientům nabízí. A jaké to tedy je fungovat v nízkoprahovém klubu v roli dobrovolníka a připravovat program pro děti?
Kromě toho jsme pro mladší klienty Bejváku připravili tři programy zaměřené na Japonsko, Indii a Maroko. Všechny programy jsme se rozhodli směřovat spíš na mladší klienty. Starší klienti měli většinou vlastní představy o trávení času v Bejváku, které jsme s nimi rádi, pokud chtěli, sdíleli, společně tančili, hráli, zpívali nebo jen tak seděli a společně si povídali. V rámci každého programu jsme dětem nabízeli aktivity spojené s danou zemí.
V pondělí jsme programy zahájili japonským dnem. Klientům jsme tak nabídli možnost vyzkoušet si japonské tance, bojové sporty, skládání origami a hlavně přípravu sushi. Děti se nejvíce zapojily do přípravy sushi, ostatní aktivity zaznamenaly menší úspěch. Zaujalo nás, že přestože většině dětí sushi nechutnalo, jeho příprava je bavila.
Ve středu jsme pokračovali indickým dnem. Celý program začal tzv. letadlem - děti seděly na židlích ve dvou souběžných řadách. Uprostřed dvě „letušky“ ukazovaly nouzové východy, jak si zapnout bezpečnostní pás i jak si v případě nouze nasadit kyslíkovou masku, děti většinu pohybů napodobovaly. Během „letu“ děti sledovaly záběry z Indie. Následně mohly ochutnat typický indický čaj masala, malovat na obličej nebo si vytvořit vlastní hudební nástroj.
Ve čtvrtek jsme programy zakončili marockým dnem, na jehož začátku jsme opět využili aktivitu letadlo. Pak si mohli klienti vyrábět korálky nebo připravit a následně ochutnat marocký salát ber-ber. Takto marocký den popsala v intervizním okénku Zuzka: „Nejdřív jsme krájeli zeleninu - základ salátu jsou rajčata a cibule. Děti velmi bavilo krájet, skoro se o to přetahovaly, naštěstí jsme měli dost nožíků i prkének. Pak jsme vše naházeli do hrnce, přidali zálivku, papriky a šli jsme ochutnávat. Dětem salát, na rozdíl od sushi a masaly, opravdu chutnal.“
Souběžně s marockým dnem jsme zorganizovali návštěvu Muzea čokolády a marcipánu Tábor. Díky dohodě s vedením muzea jsme získali volné vstupenky pro děti i dospělé. Celkem se zúčastnilo 12 dětí. Výlet popsala v rámci intervizního okénka Anička: „Den jsem začínala v Bejváku, pak jsme šli s dětmi do muzea, to bylo trochu chaotické. Na místě byla moc sympatická paní, dojala se dětmi a dala jim spoustu čokolády v rámci tamní čokoládové soutěže. Děti si celou akci moc užily.“
Také jsme ve volnějších chvílích vedli rozhovory se sociálními pracovníky a některými klienty. Sociálních pracovníků jsme se ptali na náplň jejich práce, na klienty nebo nutnou kvalifikaci. S klienty jsme se bavili o jejich vnímání nízkoprahů - co je baví nebo nebaví, proč do nízkoprahu chodí a v čem jim nízkoprah pomáhá. Zaznamenali jsme například vyprávění jednoho z klientů Bejváku (17 let): „Jednou v obchodě byla jedna paní, rasistka, která nás nechtěla vůbec pustit dovnitř. Jakože bereme dávky, jsme prostě černý, nechodíme do práce… To, co říkala, ještě nebylo tak moc špatný, ale špatný bylo, že nás tam nechtěla vůbec pustit. Tak jsme to řešili s jednou sociální pracovnicí, která nám pomohla. A od té doby se ta paní vůči nám v chování změnila.“
Julča (14): „Nejradši bych se tam vrátila. Hodně jsem si to s dětmi užila a bylo to pro mě důležité, protože bylo vidět, jak i ty děti si to s námi užívaly a měly radost. Vidět je takhle šťastné a to, co jsme tam dělali, že dávalo smysl. Nabrala jsem nové zkušenosti, naučilo mě to improvizovat při práci s dětmi, což využiju třeba ve skautu jako rádkyně nebo při doučování.“
Tadeáš (14): „Ta práce byla smysluplná, měl jsem dobrý pocit, že jsem vážně něco udělal a že jsem si popovídal i s lidmi, se kterými bych si normálně nepopovídal. Prostředí bylo opravdu specifické - klienti nebyli jiní, ale mysleli si, že jsou. Pracovníkům nízkoprahu se podařilo dotáhnout i docházku klientů. Ti mají spoustu volného času a je skvělé, že se ho rozhodli trávit zrovna v Cheironu, kde mají prostor se zlepšovat. Je vidět, že Cheiron má v jejich životě své pevné místo.“
Dorka (14): „Nejdřív jsem byla trochu nervózní - o existenci nízkoprahů jsem se dozvěděla až díky Expedici. Čím víc jsem ale děti poznávala, tím víc to pro mě mělo dosah - já můžu trávit čas s někým a třeba ho nějak potěšit a udělat mu den hezčí. Nemyslela jsem si, že někoho zachraňuju, ale spíš, že ho můžu potěšit a tím obohatit jeho i sebe. Třeba když jsem trávila čas s jednou malou holčičkou z azylového domu - měla takovou radost z maličkostí, že najednou jsme si mohly hrát třeba na obchod. Byly pro ni důležité i malinké věci, nad kterými se normálně ani nezastavím.“
Šimon (16): „Vlastně jsem si uvědomil, jak moc jsme oproti většině společnosti privilegovaní - jak obrovský zážitek pro děti bylo, když si před nimi někdo hrál na letušky. Obecně jsme se dětem snažili přiblížit věci, které jsou pro nás poměrně běžné, ale pro ně už tak běžné být nemusí - třeba když jsme připravovali sushi. Tenhle typ aktivit pro ně byl nejvíc atraktivní.“
Hanka N. (konzultantka skupiny): „Musím se přiznat, že jsem měla o klubu zkreslené představy, čekala jsem jiné klienty. Mile mě překvapilo, jak příjemné prostředí je tam pro děti vytvořené. Jak se děti postupně otevírají, chodí tam rády a je to pro ně zázemí, kterého se jim jinde nedostává.“
Anička (18): „Mně se to moc líbilo. Může se zdát, že jsme si ,jen hráli s dětmi‘, ale myslím, že to bylo mnohem hlubší. To, že jsme společně podnikli výlet do čokoládovny, to mi přišlo úplně kouzelné. Přípravy a realizace všech programů, letadla, vaření, to všechno, co jsme tam zažili a dali do toho všechno. Nejnáročnější pro mě bylo slyšet různé nepříjemné zkušenosti a zážitky, co děti mají, a nevědět, jak na to reagovat, co říct, říkat vůbec něco? Až zpětně mě napadalo, co bych asi měla říct, dělat. A pak byl hodně náročný odjezd - nejen, že jsme za sebou nechávali celý ,expediční týden‘, ale hlavně spoustu dětí i dospělých, se kterými jsme prožili týden plný krásných zážitků a zkušeností, to člověk nemůže opustit během jedné cesty do Prahy. Bylo složité se od projektu a hlavně od všech, které jsme během Expedice poznali, oprostit. Myslím, že jsem to doteď nezvládla. I do budoucna mi to hodně dalo - co chci jednou dělat a jak, čemu se chci v životě věnovat. Věděla jsem, že nízkoprahy existují, jak fungují, ale to, jak moc to je pro všechny klienty a klientky důležité a jak moc šťastné tam jsou, to si nepřečtete v žádné učebnici, to člověk musí zažít.“
Anna Geröová, Anežka Ptáčková
Co jsou to nízkoprahová zařízení?
Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou v našem státě klíčovou složkou sociální pomoci. Díky „nízkému prahu“ může jejich službu využívat každý, kdo splňuje základní kritéria: „Jednak je to cílová věková skupina, do které musí klienti spadat, většinou 6-20 let, a klient by měl být v nějaké sociálně tíživé situaci, což je laicky řečeno skoro cokoliv - trable s kamarády, vyrůstáš na sídlišti (to je za mě už dost nepříznivá situace sama o sobě), máš problémy doma, máš problémy s holkou nebo s klukem, pak když si třeba starší chtějí najít práci, bydlení, vlastně to může být fakt vesměs cokoliv,“ popisuje Tereza Kramolišová, vedoucí nízkoprahového zařízení Bejvák v Táboře.Ale co mohou nízkoprahová zařízení klientům nabídnout? Nízkoprahové kluby mohou klienti využívat po škole, ve svém volném čase. Jejich vybavení se samozřejmě liší - většinou ale zahrnuje např. sportovní pomůcky, stolní hry, hračky, hudební nástroje nebo třeba erární počítač. Možnost aktivnějšího trávení volného času však není to jediné, co nízkoprahové kluby nabízí, popisuje Denisa Dušková, sociální pracovnice v Bejváku: „Neměli bychom být zařízení, které poskytuje pouze volnočasové aktivity. Klienti by spíš měli chtít se v něčem zlepšovat, něco řešit, chtít pomoct s nějakým problémem a pracovat na sobě.“ Právě k práci na sobě samém slouží tvz. individuální plán, který po delším čase, kdy klient do nízkoprahového klubu dochází, vyplňuje spolu s ním sociální pracovník. Tereza Kramolišová popisuje: „My si ten individuální plán spolu s klientem vytvoříme. Napíšeme si určité kroky, které bude klient pravidelně plnit, kdy si splnění individuálního plánu zhodnotíme a jakou třeba dostane odměnu. Přes školní rok děti mívají v individuálním plánu doučování, často také pravidelnou účast na kroužcích, ale je to dost různé.“
Nízkoprahové kluby se snaží vytvářet pro své klienty co nejbezpečnější prostředí - celá služba je anonymní, vysvětluje Marek Kořen, další z pracovníků Bejváku: „Klientům nabízíme bezpečný prostor, ale není tu takový dozor jako ve škole. Rodiče by neměli zasahovat do klubu, i dítě si občas potřebuje odpočinout od rodiče. Neříkáme rodičům, kdy tady jejich děti jsou, nebo nejsou.“ Rodiče tedy nepodepisují přihlášku dítěte do klubu, někteří ze začátku ani neví, že jejich dítě do klubu chodí.
Bezpečné prostředí zde podporují také pravidla, jak popisuje jeden z klientů Bejváku (15 let): „Vím, že je tu takový safe place, kde můžeš být svůj, nikdo tě nesoudí. To je taky jedno z jejich pravidel, která tu mají. Pravidla jsou tu nastavená hrozně dobře, je to mnohem útulnější než ve škole. Tady je to nastavené tak, aby bylo pro všechny reálné je dodržovat, ale zároveň aby měla smysl. Aby zvládly pravidla dodržovat všechny děti bez ohledu na věk, na rozdíl třeba od škol, kde se od vás něco očekává, ale někdo není zkrátka schopen to zvládnout. Zákaz pití energeťáků, zákaz nadávání, pomluv a ponižování. Nasloucháme si, všichni sem chodí s tím, že ta pravidla znají a chtějí dodržovat, aby nám tu bylo společně hezky.”
Dva dny v Bejváku, tři dny na Děkanské a tři dny na streetworku jsme měli možnost zapojovat se do jejich běžné činnosti. Mohli jsme tak trávit s dětmi jejich volný čas, sledovat tamní pracovníky při práci s dětmi, a to i v rámci kroužků - zúčastnili jsme se arteterapie, meditace nebo třeba tréninku skupiny Wolf family, kterou vedou dva klienti nízkoprahu, kteří se právě díky podpoře Cheironu mohou více rozvíjet v tom, co je baví.
Nízkoprahové kluby se snaží vytvářet pro své klienty co nejbezpečnější prostředí - celá služba je anonymní, vysvětluje Marek Kořen, další z pracovníků Bejváku: „Klientům nabízíme bezpečný prostor, ale není tu takový dozor jako ve škole. Rodiče by neměli zasahovat do klubu, i dítě si občas potřebuje odpočinout od rodiče. Neříkáme rodičům, kdy tady jejich děti jsou, nebo nejsou.“ Rodiče tedy nepodepisují přihlášku dítěte do klubu, někteří ze začátku ani neví, že jejich dítě do klubu chodí.
Bezpečné prostředí zde podporují také pravidla, jak popisuje jeden z klientů Bejváku (15 let): „Vím, že je tu takový safe place, kde můžeš být svůj, nikdo tě nesoudí. To je taky jedno z jejich pravidel, která tu mají. Pravidla jsou tu nastavená hrozně dobře, je to mnohem útulnější než ve škole. Tady je to nastavené tak, aby bylo pro všechny reálné je dodržovat, ale zároveň aby měla smysl. Aby zvládly pravidla dodržovat všechny děti bez ohledu na věk, na rozdíl třeba od škol, kde se od vás něco očekává, ale někdo není zkrátka schopen to zvládnout. Zákaz pití energeťáků, zákaz nadávání, pomluv a ponižování. Nasloucháme si, všichni sem chodí s tím, že ta pravidla znají a chtějí dodržovat, aby nám tu bylo společně hezky.”
Cheiron T, o.p.s a kluby Bejvák a Děkanská
Nízkoprahový klub Bejvák spadá pod organizaci Cheiron T, o.p.s Tato organizace, založená v roce 1996, se zaměřuje na posilování zdravých mezilidských vztahů a poskytování sociálních služeb dětem, mladým lidem, rodinám a širší komunitě, provozuje terénní službu a také dva nízkoprahové kluby. Kromě již zmíněného klubu Bejvák, který se nachází v táborském Sídlišti nad Lužnicí, provozuje i klub v centru města na ulici Děkanská. Jak se od sebe oba kluby liší? „Děkanská je pro děti 6-15 let, Bejvák pro klienty ve věku 6-20 let, ale máme to rozdělené věkově (mladší 6-12, starší 12-20, pozn. red.). Dřív jsme to měli spojené na pět hodin, kdy sem chodili mladší i starší, ale s ohledem na jejich potřeby a zájmy jsme kluby rozdělili. Prostorově je to na Děkanské o dost menší a jsou tam jenom dva pracovníci. Bejvák má 450 m2 a pracovníků je tu stabilně pět,“ vysvětluje Tereza Kramolišová.Streetwork
Kromě dvou nízkoprahových klubů provozuje Cheiron T také terénní službu - tzv. streetwork. Ta je určena pro děti a mládež ve věku 10-26 let. Cílem této služby je kontaktovat děti v jejich přirozeném prostředí, nabídnout jim služby obou klubů a dále pak zůstat v kontaktu s dětmi, které z nějakého důvodu do klubů dočasně nemůžou chodit (porušení pravidel, dočasný zákaz atp.). Svou práci v terénu, jak se streetworku říká, nám popsal sociální pracovník Tomáš Rogowski: „Každý den je jiný. Ve dvě vyrážíme ven, potkáváme lidi, co nás znají a chtějí si s námi povídat, někdy něco řešit. Občas oslovujeme lidi, které neznáme, protože si myslíme, že by stálo za to je oslovit, nebo by třeba mohli stát o nás, o naši službu. Představíme jim terén a zároveň naše kluby. Ale každý den je opravdu jiný. Chodíme vždycky v centru Tábora, někdy chodíme na Fišlovku (původně ubytovna zaměstnanců Fischlovy továrny na zpracování kůže, pozn. red.), na sídliště Sojčák (Sídliště nad Lužnicí, pozn. red.), na Pražské sídliště a jednou za 14 dní jezdíme do dětského domova v Radeníně.“Naše práce v nízkoprahových klubech
V rámci Expedice jsme si chtěli sami vyzkoušet, jaké je to pracovat v nízkoprahovém klubu jako dobrovolník. Zapojili jsme se v menších skupinkách do činnosti v Bejváku (5-6 lidí), na Děkanské (2 lidé) i při terénní práci (2 - 3 lidé). Každý večer jsme reflektovali průběh dne a naše dojmy z práce v rámci intervizních okének, při kterých měl každý člen skupiny prostor se vyjádřit, aniž by ho někdo přerušoval. Jednotlivé reflexe jsme zapisovali.Dva dny v Bejváku, tři dny na Děkanské a tři dny na streetworku jsme měli možnost zapojovat se do jejich běžné činnosti. Mohli jsme tak trávit s dětmi jejich volný čas, sledovat tamní pracovníky při práci s dětmi, a to i v rámci kroužků - zúčastnili jsme se arteterapie, meditace nebo třeba tréninku skupiny Wolf family, kterou vedou dva klienti nízkoprahu, kteří se právě díky podpoře Cheironu mohou více rozvíjet v tom, co je baví.
Kromě toho jsme pro mladší klienty Bejváku připravili tři programy zaměřené na Japonsko, Indii a Maroko. Všechny programy jsme se rozhodli směřovat spíš na mladší klienty. Starší klienti měli většinou vlastní představy o trávení času v Bejváku, které jsme s nimi rádi, pokud chtěli, sdíleli, společně tančili, hráli, zpívali nebo jen tak seděli a společně si povídali. V rámci každého programu jsme dětem nabízeli aktivity spojené s danou zemí.
V pondělí jsme programy zahájili japonským dnem. Klientům jsme tak nabídli možnost vyzkoušet si japonské tance, bojové sporty, skládání origami a hlavně přípravu sushi. Děti se nejvíce zapojily do přípravy sushi, ostatní aktivity zaznamenaly menší úspěch. Zaujalo nás, že přestože většině dětí sushi nechutnalo, jeho příprava je bavila.
Ve středu jsme pokračovali indickým dnem. Celý program začal tzv. letadlem - děti seděly na židlích ve dvou souběžných řadách. Uprostřed dvě „letušky“ ukazovaly nouzové východy, jak si zapnout bezpečnostní pás i jak si v případě nouze nasadit kyslíkovou masku, děti většinu pohybů napodobovaly. Během „letu“ děti sledovaly záběry z Indie. Následně mohly ochutnat typický indický čaj masala, malovat na obličej nebo si vytvořit vlastní hudební nástroj.
Ve čtvrtek jsme programy zakončili marockým dnem, na jehož začátku jsme opět využili aktivitu letadlo. Pak si mohli klienti vyrábět korálky nebo připravit a následně ochutnat marocký salát ber-ber. Takto marocký den popsala v intervizním okénku Zuzka: „Nejdřív jsme krájeli zeleninu - základ salátu jsou rajčata a cibule. Děti velmi bavilo krájet, skoro se o to přetahovaly, naštěstí jsme měli dost nožíků i prkének. Pak jsme vše naházeli do hrnce, přidali zálivku, papriky a šli jsme ochutnávat. Dětem salát, na rozdíl od sushi a masaly, opravdu chutnal.“
Souběžně s marockým dnem jsme zorganizovali návštěvu Muzea čokolády a marcipánu Tábor. Díky dohodě s vedením muzea jsme získali volné vstupenky pro děti i dospělé. Celkem se zúčastnilo 12 dětí. Výlet popsala v rámci intervizního okénka Anička: „Den jsem začínala v Bejváku, pak jsme šli s dětmi do muzea, to bylo trochu chaotické. Na místě byla moc sympatická paní, dojala se dětmi a dala jim spoustu čokolády v rámci tamní čokoládové soutěže. Děti si celou akci moc užily.“
Také jsme ve volnějších chvílích vedli rozhovory se sociálními pracovníky a některými klienty. Sociálních pracovníků jsme se ptali na náplň jejich práce, na klienty nebo nutnou kvalifikaci. S klienty jsme se bavili o jejich vnímání nízkoprahů - co je baví nebo nebaví, proč do nízkoprahu chodí a v čem jim nízkoprah pomáhá. Zaznamenali jsme například vyprávění jednoho z klientů Bejváku (17 let): „Jednou v obchodě byla jedna paní, rasistka, která nás nechtěla vůbec pustit dovnitř. Jakože bereme dávky, jsme prostě černý, nechodíme do práce… To, co říkala, ještě nebylo tak moc špatný, ale špatný bylo, že nás tam nechtěla vůbec pustit. Tak jsme to řešili s jednou sociální pracovnicí, která nám pomohla. A od té doby se ta paní vůči nám v chování změnila.“
Jaké to je fungovat v roli dobrovolníka v nízkoprahovém zařízení?
Každý z nás vnímal týden strávený v nízkoprahu trochu jinak a odnesl si z něj něco jiného. Rádi bychom vám zprostředkovali alespoň krátký vhled do zážitků některých z nás:
Julča (14): „Nejradši bych se tam vrátila. Hodně jsem si to s dětmi užila a bylo to pro mě důležité, protože bylo vidět, jak i ty děti si to s námi užívaly a měly radost. Vidět je takhle šťastné a to, co jsme tam dělali, že dávalo smysl. Nabrala jsem nové zkušenosti, naučilo mě to improvizovat při práci s dětmi, což využiju třeba ve skautu jako rádkyně nebo při doučování.“
Tadeáš (14): „Ta práce byla smysluplná, měl jsem dobrý pocit, že jsem vážně něco udělal a že jsem si popovídal i s lidmi, se kterými bych si normálně nepopovídal. Prostředí bylo opravdu specifické - klienti nebyli jiní, ale mysleli si, že jsou. Pracovníkům nízkoprahu se podařilo dotáhnout i docházku klientů. Ti mají spoustu volného času a je skvělé, že se ho rozhodli trávit zrovna v Cheironu, kde mají prostor se zlepšovat. Je vidět, že Cheiron má v jejich životě své pevné místo.“
Dorka (14): „Nejdřív jsem byla trochu nervózní - o existenci nízkoprahů jsem se dozvěděla až díky Expedici. Čím víc jsem ale děti poznávala, tím víc to pro mě mělo dosah - já můžu trávit čas s někým a třeba ho nějak potěšit a udělat mu den hezčí. Nemyslela jsem si, že někoho zachraňuju, ale spíš, že ho můžu potěšit a tím obohatit jeho i sebe. Třeba když jsem trávila čas s jednou malou holčičkou z azylového domu - měla takovou radost z maličkostí, že najednou jsme si mohly hrát třeba na obchod. Byly pro ni důležité i malinké věci, nad kterými se normálně ani nezastavím.“
Šimon (16): „Vlastně jsem si uvědomil, jak moc jsme oproti většině společnosti privilegovaní - jak obrovský zážitek pro děti bylo, když si před nimi někdo hrál na letušky. Obecně jsme se dětem snažili přiblížit věci, které jsou pro nás poměrně běžné, ale pro ně už tak běžné být nemusí - třeba když jsme připravovali sushi. Tenhle typ aktivit pro ně byl nejvíc atraktivní.“
Hanka N. (konzultantka skupiny): „Musím se přiznat, že jsem měla o klubu zkreslené představy, čekala jsem jiné klienty. Mile mě překvapilo, jak příjemné prostředí je tam pro děti vytvořené. Jak se děti postupně otevírají, chodí tam rády a je to pro ně zázemí, kterého se jim jinde nedostává.“
Anička (18): „Mně se to moc líbilo. Může se zdát, že jsme si ,jen hráli s dětmi‘, ale myslím, že to bylo mnohem hlubší. To, že jsme společně podnikli výlet do čokoládovny, to mi přišlo úplně kouzelné. Přípravy a realizace všech programů, letadla, vaření, to všechno, co jsme tam zažili a dali do toho všechno. Nejnáročnější pro mě bylo slyšet různé nepříjemné zkušenosti a zážitky, co děti mají, a nevědět, jak na to reagovat, co říct, říkat vůbec něco? Až zpětně mě napadalo, co bych asi měla říct, dělat. A pak byl hodně náročný odjezd - nejen, že jsme za sebou nechávali celý ,expediční týden‘, ale hlavně spoustu dětí i dospělých, se kterými jsme prožili týden plný krásných zážitků a zkušeností, to člověk nemůže opustit během jedné cesty do Prahy. Bylo složité se od projektu a hlavně od všech, které jsme během Expedice poznali, oprostit. Myslím, že jsem to doteď nezvládla. I do budoucna mi to hodně dalo - co chci jednou dělat a jak, čemu se chci v životě věnovat. Věděla jsem, že nízkoprahy existují, jak fungují, ale to, jak moc to je pro všechny klienty a klientky důležité a jak moc šťastné tam jsou, to si nepřečtete v žádné učebnici, to člověk musí zažít.“
Několik slov na závěr
Celkově jsme v nízkoprahu zažili týden, během něhož jsme se seznámili s tamními klienty i sociálními pracovníky. Zorganizovali jsme tři tematicky zaměřené programy a výlet do čokoládovny. Děkujeme moc všem dětem i sociálním pracovníkům, že jsme si mohli vyzkoušet práci dobrovolníka v nízkoprahu a že nám byli vždy ochotní cokoliv vysvětlit nebo jakkoliv pomoci. Děkujeme a těšíme se někdy příště!Anna Geröová, Anežka Ptáčková