Naše expediční skupina zjišťovala, jak lidé vnímají svojí individuální a globální budoucnost. Naším cílem bylo odpovědět na tři výzkumné otázky, které jsme si stanovili na základě našich hypotéz. Otázky se věnovaly rozdílům v představách budoucnosti mezi muži a ženami, reakcím na katastrofické scénáře a vnímání předurčenosti a osudu.
Vytvořili jsme si dotazníky, které nám sloužily jako osnova při vedení našich kvalitativně zaměřených rozhovorů. V Kounicích, Českém Brodě a Liblicích jsme mluvili s respondenty většinou ve tří až čtyčlenných skupinách, vybírali jsme je dopředu s cílem obsáhnout různé sociodemografické skupiny.
Naše první výzkumná otázka se zabývala rozdíly v odpovědích mezi muži a ženami. Předpokládali jsme, že ženy budou budoucnost častěji spojovat s rodinou a vztahy, zatímco muži s prací nebo majetkem. Odpovědi žen se ale nijak zásadně nelišily od odpovědí mužů. Výraznější diferenci jsme ale zaznamenali ve vztahu k rolím mužů a žen. Německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost (2004, 184) o ženách píše, že „v průběhu života kolísají sem a tam mezi rozpornými póly emancipace a opětovného připoutání ke starým připsaným rolím. (...) Před prací v domácnosti prchají do povolání a naopak."
Ženy, se kterými jsme vedli rozhovory, většinou měly malé děti a vypadaly v tradiční roli spokojené, nicméně jsme narazili i na ženy, které byly fixované spíše na kariéru a tradiční roli upozaďovaly. Paní Šárka dokázala vyjádřit, jak rodina změnila její plány od představy kariéry k dětem: “Nad budoucností si vybavím děti, další generace lidstva. Ale to se změnilo s věkem, dříve jsem uvažovala spíš nad sebou.”
Z druhé otázky ohledně katastrofických scénářů nám vyplynul zajímavý fakt, že si velmi malý vzorek našich respondentů představoval globální budoucnost optimisticky, zatímco tu osobní budoucnost respondenti popisovali převážně optimisticky. Ke stejnému výsledku dospěla i finská badatelka Anita Rubinová (2002). Největší obavy měli lidé z klimatických změn. Války, migrace či islamizace byly zmíněny spíše okrajově. Respondenti uváděli opakovaně osobní příspěvky k tomu, aby ke krizi v budoucnu nedošlo (třídí odpad, omezují spotřebu). Jen jednotlivci zmínili potřebu kolektivní akce nebo institucionální změny – což opět potvrzuje dřívější sociologická zjištění o omezené schopnosti individualizované západní společnosti myslet kolektivně (Maniates, 2001).
Jako nejzajímavější z odpovědí respondentů na to, jestli věří na osud a předurčenou budoucnost, nám vyplynulo, že většina respondentů, kteří se označili jako bez vyznání, ve skutečnosti “věří” na osud nebo třeba na štěstí.
Co říci závěrem? Nezkoumali jsme pouze budoucnost, ale skrze odpovědi se vyjevuje, jak si lidé představují (a jak reflektují) svou současnou roli ve společnosti a v přírodě. Myslíme si, že většina nedokáže důsledně propojit osobní životy s globální krizí. Bude možné si užívat klidný důchod, když podle OSN má být za 30 let na planetě miliarda uprchlíků před klimatickou katastrofou?
Vytvořili jsme si dotazníky, které nám sloužily jako osnova při vedení našich kvalitativně zaměřených rozhovorů. V Kounicích, Českém Brodě a Liblicích jsme mluvili s respondenty většinou ve tří až čtyčlenných skupinách, vybírali jsme je dopředu s cílem obsáhnout různé sociodemografické skupiny.
Naše první výzkumná otázka se zabývala rozdíly v odpovědích mezi muži a ženami. Předpokládali jsme, že ženy budou budoucnost častěji spojovat s rodinou a vztahy, zatímco muži s prací nebo majetkem. Odpovědi žen se ale nijak zásadně nelišily od odpovědí mužů. Výraznější diferenci jsme ale zaznamenali ve vztahu k rolím mužů a žen. Německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost (2004, 184) o ženách píše, že „v průběhu života kolísají sem a tam mezi rozpornými póly emancipace a opětovného připoutání ke starým připsaným rolím. (...) Před prací v domácnosti prchají do povolání a naopak."
Ženy, se kterými jsme vedli rozhovory, většinou měly malé děti a vypadaly v tradiční roli spokojené, nicméně jsme narazili i na ženy, které byly fixované spíše na kariéru a tradiční roli upozaďovaly. Paní Šárka dokázala vyjádřit, jak rodina změnila její plány od představy kariéry k dětem: “Nad budoucností si vybavím děti, další generace lidstva. Ale to se změnilo s věkem, dříve jsem uvažovala spíš nad sebou.”
Z druhé otázky ohledně katastrofických scénářů nám vyplynul zajímavý fakt, že si velmi malý vzorek našich respondentů představoval globální budoucnost optimisticky, zatímco tu osobní budoucnost respondenti popisovali převážně optimisticky. Ke stejnému výsledku dospěla i finská badatelka Anita Rubinová (2002). Největší obavy měli lidé z klimatických změn. Války, migrace či islamizace byly zmíněny spíše okrajově. Respondenti uváděli opakovaně osobní příspěvky k tomu, aby ke krizi v budoucnu nedošlo (třídí odpad, omezují spotřebu). Jen jednotlivci zmínili potřebu kolektivní akce nebo institucionální změny – což opět potvrzuje dřívější sociologická zjištění o omezené schopnosti individualizované západní společnosti myslet kolektivně (Maniates, 2001).
Jako nejzajímavější z odpovědí respondentů na to, jestli věří na osud a předurčenou budoucnost, nám vyplynulo, že většina respondentů, kteří se označili jako bez vyznání, ve skutečnosti “věří” na osud nebo třeba na štěstí.
Co říci závěrem? Nezkoumali jsme pouze budoucnost, ale skrze odpovědi se vyjevuje, jak si lidé představují (a jak reflektují) svou současnou roli ve společnosti a v přírodě. Myslíme si, že většina nedokáže důsledně propojit osobní životy s globální krizí. Bude možné si užívat klidný důchod, když podle OSN má být za 30 let na planetě miliarda uprchlíků před klimatickou katastrofou?
Marie Pávová, David Liška, Jaroslav Najbert (ODBORNÝ KONZULTANT)
Literatura:
- MANIATES, M. F. 2001. Individualization: Plant a tree, buy a bike, save the world? Global environmental politics. 1(3), 31-52
- BECK, U. 2004. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně.
- RUBIN, A. 2002. Reflections upon the late modern transition as seen in the images of the future held by young Finns. Youth Futures. Comparative Research and Transformative Visions.