Co znamená, že je člověk věřící? Co je předmětem jeho víry a jak ji prožívá? Víra tu s námi byla vždycky, jen mění se její podoby a veřejné projevy. Místo, které zaujímá náboženství ve společnosti dnes a před sto lety, se liší. Stejně tak se liší situace v jednotlivých regionech, ve městech a na vesnicích.
My jsme se chtěli soustředit právě na současnou podobu víry v regionech a zjistit, jestli se odlišuje náboženský život lidí na malých vesnicích od toho, co známe z Prahy. Zaměřili jsme se na ty vesnice a města v letošní expediční oblasti, které spadající do berounského vikariátu. Vikariát je v římskokatolické církvi územní jednotka, která je svou velikostí podobná okresům. Skládá se z farností (v berounském vikariátu jich je konkrétně sedm), které mají na starosti jednotliví faráři. Faráři v tomto regionu mají na starosti třeba i 35 obcí a slouží bohoslužby minimálně ve čtyřech různých kostelech.
Jako nástroj pro výzkum nám sloužil strukturovaný rozhovor. Vytvořili jsme pro ten účel dva typy dotazníků – pro věřící a nevěřící. To, zda se daný člověk považuje za věřícího nebo nevěřícího, jsme nechali na sebeidentifikaci. Informace o tom, co to vlastně znamená, jsme získávali pomocí návazných otázek. Díky tomu jsme pak mohli sledovat rozdíly v pojetí obou variant a přiblížit se k pochopení toho, kdo jsou lidé, kteří se označují jako věřící.
Dotazníků s respondentkami a respondenty z berounského vikariátu jsme vyplnili celkem 505. Původně jsme předpokládali, že potkáme podobné množství věřících i nevěřících. To byla ale zcela mylná domněnka – pouze 18 % dotázaných z celkového počtu (92 lidí) byli věřící. Přestože jsme se snažili možné zkreslení sebraných dat minimalizovat, jsme si vědomi toho, že průběh terénní části našeho výzkumu, kdy jsme oslovovali lidi na ulicích v průběhu běžné pracovní doby, vedl tomu, že jsme v menší míře potkávali lidi v produktivním věku a student(k)y a naopak více potkávali ženy, které tvoří 59 % našich respondentek.
Při porovnání našich údajů se sčítáním obyvatel z roku 2021 jsme však i přes zmíněné nedostatky zjistili, že námi zjištěné základní údaje výrazně neliší. Ve Středočeském kraji se k víře přihlásilo necelých 16 % obyvatel (z toho 8 % s příslušností k církvi a 8 % věřících bez příslušnosti k církvi).
Nemůžeme říct, že by námi oslovení věřící byli jako skupina jednotní, nebo měli alespoň jeden silný sdílený znak, např. byli všichni pokřtění nebo chodili pravidelně do kostela. Někteří nejsou vůbec pokřtění, jen pětina věřících chodí na mše pravidelně každou neděli, dvě třetiny chodí jen párkrát do roka nebo vůbec. Další v sobě spojují zdánlivě neslučitelné – považují se za člen(k)y farnosti, přestože vůbec nechodí do kostela (15 %), či se označují za věřící komunisty. Spíše než o skupině věřících lidí se společnými charakteristickými prvky, bychom proto měli mluvit o škále, na které se tito lidé ocitali. A tato škála je opravdu rozmanitá.
Kromě věřících jsme se také okrajově zajímali o nevěřící respondent(k)y, kterých byla většina (72 %, celkem 413 lidí). Díky nim jsme později mohli dotvářet náš obraz o vnímání víry a jejích projevů ve společnosti. Zajímali jsme se například o to, jak vnímají významné křesťanské svátky nebo co si myslí o tom, zda-li by měly obce financovat opravu církevních staveb. To, jak se nevěřící lidé staví k tématu víry, jsme mohli sledovat již během komunikace na ulicích – velmi často nás tito lidé rovnou odmítali. Později vyplynulo, že si někteří z nich mysleli, že jim nějaké náboženství chceme “prodat” nebo vybíráme na něco peníze. Myslíme si, že to není způsobeno tím, jak my jsme se ptali, ale tím, že se ve veřejném prostoru s vírou setkáváme nejčastěji právě v podání lidí, kteří nám něco nabízí a my k nim mnohdy nemáme důvěru. Jiní lidé se s námi odmítli bavit s poukazem na to, že postoje k víře a náboženství jsou příliš osobní a nebudou se o tom bavit s cizími lidmi.
V rámci naší expediční práce jsme provedli také několik kvalitativních rozhovorů se staršími pamětníky a pamětnicemi, abychom zjistili víc o náboženském životu v regionu před rokem 1989. Tyto rozhovory pomohly upravit naši představu o tom, že za komunismu byl náboženský život v Čechách v podstatě nulový. Podle výpovědí jednotlivých pamětnic a pamětníků v některých obcích v berounském vikariátu probíhala výuka náboženství (Praskolesy), že byly slouženy mše a lidé byli biřmováni (Žebrák), případně probíhaly pohřby za účasti faráře (Točník). Místní zajímavostí byly i probíhající náboženské poutě – porcinkule v Hořovicích (pouť na svátek Panny Marie Andělské).
Celkový obraz náboženské krajiny regionu, který nám pomohli vykreslit i oslovení faráři, je ale obrazem společnosti, ve které se náboženství a jeho společenské projevy vytrácí z veřejného prostoru, víra se stává soukromou záležitostí nebo se zcela mizí z životů běžných lidí. To výmluvně ilustruje fakt, že se v celé farnosti uzavře třeba jen několik málo církevních sňatků ročně (Hořovice), případně není vůbec dostatek zájemců a zájemkyň o výuku náboženství (Zdice). To ale neplatí pro všechny farnosti v berounském vikariátu – zatímco někde je složení třídy pro výuku náboženství nemožné, jen o pár kilometrů jinde taková výuka funguje (Hořovice).
Můžeme říct, že víra pomalu přestává být v naší společnosti téma. Dříve šlo poměrně lehce definovat, kdo je věřící člověk (chodil pravidelně do kostela, byl pokřtěný, účastnil se náboženských poutí a svátků, měl pohřeb za účasti faráře apod.). V dnešní době se jedná o rozrůzněnou skupinu lidí – každý z nich víru pojímá trochu jinak a jinak přistupuje k církvi. Počet nevěřících postupem času stoupá, což souvisí s faktem, že pro společnost jako celek není otázka náboženství důležitá a s vírou jako takovou se ve veřejném prostoru setkáváme jen málokdy. Bude zajímavé sledovat, jak se bude tento trend vyvíjet v následujících letech.
My jsme se chtěli soustředit právě na současnou podobu víry v regionech a zjistit, jestli se odlišuje náboženský život lidí na malých vesnicích od toho, co známe z Prahy. Zaměřili jsme se na ty vesnice a města v letošní expediční oblasti, které spadající do berounského vikariátu. Vikariát je v římskokatolické církvi územní jednotka, která je svou velikostí podobná okresům. Skládá se z farností (v berounském vikariátu jich je konkrétně sedm), které mají na starosti jednotliví faráři. Faráři v tomto regionu mají na starosti třeba i 35 obcí a slouží bohoslužby minimálně ve čtyřech různých kostelech.
Jako nástroj pro výzkum nám sloužil strukturovaný rozhovor. Vytvořili jsme pro ten účel dva typy dotazníků – pro věřící a nevěřící. To, zda se daný člověk považuje za věřícího nebo nevěřícího, jsme nechali na sebeidentifikaci. Informace o tom, co to vlastně znamená, jsme získávali pomocí návazných otázek. Díky tomu jsme pak mohli sledovat rozdíly v pojetí obou variant a přiblížit se k pochopení toho, kdo jsou lidé, kteří se označují jako věřící.
Dotazníků s respondentkami a respondenty z berounského vikariátu jsme vyplnili celkem 505. Původně jsme předpokládali, že potkáme podobné množství věřících i nevěřících. To byla ale zcela mylná domněnka – pouze 18 % dotázaných z celkového počtu (92 lidí) byli věřící. Přestože jsme se snažili možné zkreslení sebraných dat minimalizovat, jsme si vědomi toho, že průběh terénní části našeho výzkumu, kdy jsme oslovovali lidi na ulicích v průběhu běžné pracovní doby, vedl tomu, že jsme v menší míře potkávali lidi v produktivním věku a student(k)y a naopak více potkávali ženy, které tvoří 59 % našich respondentek.
Při porovnání našich údajů se sčítáním obyvatel z roku 2021 jsme však i přes zmíněné nedostatky zjistili, že námi zjištěné základní údaje výrazně neliší. Ve Středočeském kraji se k víře přihlásilo necelých 16 % obyvatel (z toho 8 % s příslušností k církvi a 8 % věřících bez příslušnosti k církvi).
Kromě věřících jsme se také okrajově zajímali o nevěřící respondent(k)y, kterých byla většina (72 %, celkem 413 lidí). Díky nim jsme později mohli dotvářet náš obraz o vnímání víry a jejích projevů ve společnosti. Zajímali jsme se například o to, jak vnímají významné křesťanské svátky nebo co si myslí o tom, zda-li by měly obce financovat opravu církevních staveb. To, jak se nevěřící lidé staví k tématu víry, jsme mohli sledovat již během komunikace na ulicích – velmi často nás tito lidé rovnou odmítali. Později vyplynulo, že si někteří z nich mysleli, že jim nějaké náboženství chceme “prodat” nebo vybíráme na něco peníze. Myslíme si, že to není způsobeno tím, jak my jsme se ptali, ale tím, že se ve veřejném prostoru s vírou setkáváme nejčastěji právě v podání lidí, kteří nám něco nabízí a my k nim mnohdy nemáme důvěru. Jiní lidé se s námi odmítli bavit s poukazem na to, že postoje k víře a náboženství jsou příliš osobní a nebudou se o tom bavit s cizími lidmi.
V rámci naší expediční práce jsme provedli také několik kvalitativních rozhovorů se staršími pamětníky a pamětnicemi, abychom zjistili víc o náboženském životu v regionu před rokem 1989. Tyto rozhovory pomohly upravit naši představu o tom, že za komunismu byl náboženský život v Čechách v podstatě nulový. Podle výpovědí jednotlivých pamětnic a pamětníků v některých obcích v berounském vikariátu probíhala výuka náboženství (Praskolesy), že byly slouženy mše a lidé byli biřmováni (Žebrák), případně probíhaly pohřby za účasti faráře (Točník). Místní zajímavostí byly i probíhající náboženské poutě – porcinkule v Hořovicích (pouť na svátek Panny Marie Andělské).
Celkový obraz náboženské krajiny regionu, který nám pomohli vykreslit i oslovení faráři, je ale obrazem společnosti, ve které se náboženství a jeho společenské projevy vytrácí z veřejného prostoru, víra se stává soukromou záležitostí nebo se zcela mizí z životů běžných lidí. To výmluvně ilustruje fakt, že se v celé farnosti uzavře třeba jen několik málo církevních sňatků ročně (Hořovice), případně není vůbec dostatek zájemců a zájemkyň o výuku náboženství (Zdice). To ale neplatí pro všechny farnosti v berounském vikariátu – zatímco někde je složení třídy pro výuku náboženství nemožné, jen o pár kilometrů jinde taková výuka funguje (Hořovice).
Můžeme říct, že víra pomalu přestává být v naší společnosti téma. Dříve šlo poměrně lehce definovat, kdo je věřící člověk (chodil pravidelně do kostela, byl pokřtěný, účastnil se náboženských poutí a svátků, měl pohřeb za účasti faráře apod.). V dnešní době se jedná o rozrůzněnou skupinu lidí – každý z nich víru pojímá trochu jinak a jinak přistupuje k církvi. Počet nevěřících postupem času stoupá, což souvisí s faktem, že pro společnost jako celek není otázka náboženství důležitá a s vírou jako takovou se ve veřejném prostoru setkáváme jen málokdy. Bude zajímavé sledovat, jak se bude tento trend vyvíjet v následujících letech.
