Hop hej kočovníci!
Tímto krátkým souslovím, jež v průběhu času jen
nabíralo na energii a sebevědomí, jsme se hlásili o slovo před každým
představením, v každé vesnici, školce, kde jsem hráli.
Naše expediční skupina měla už od začátku pevně stanovené
cíle. Chtěli jsme zdramatizovat a nacvičit tři pohádky. Najít k nim
hudební doprovod. Spojit je za pomoci písní a dalších aktivit v jedno
pásmo. Nutné bylo do celku zařadit i
osobitou autorskou tvorbu. Ta se nakonec v divadelním pásmu objevila ve
formě kočovných písní a básní uvádějících jednotlivé pohádky.
Mezi už méně umělecké cíle patřilo naplánování trasy, kontaktování
školek a starostů jednotlivých obcí, kteří nám pomáhali s propagací. Nezbytné
bylo sehnat žebřiňák pro převoz, skladování kulis, kostýmů a hlavně zážitek z
kočování.
Pro nás nejdůležitější a z výše uvedených cílů vyplývající
bylo odehrát představení pro školky a veřejnost. A hlavně si alespoň po dobu
pěti dnů vyzkoušet kočovný život, byť ve velmi odlehčené a moderní verzi.
Přípravný týden jsme začínali s téměř holýma rukama.
Měli jsme několik textů a museli jsem si vybrat. Hlavní kritéria pro adaptaci
byly funkčnost příběhu po převedení do divadelní podoby, délka, myšlenka, počet
rolí a cílová skupina.
Nakonec jsem se rozhodli pro adaptaci tří pohádkových textů
– Bílá lilie od Daisy Mrázkové, Šaty s pávy, housaty a jeleny od Miloše
Macourka a Tatínek a loupežníci od Arnošta Goldflama. Jednotlivé divadelní adaptace
jsme tvořili skupinově na místě. Formou diskuse, improvizace a hlavně zkoušek,
jsme společně hledali kostru příběhu, škrtali nedůležité úseky, přidávali, když
bylo potřeba…
Vše jsme koncipovali tak, aby výsledné pásmo mělo okolo
40 minut. Primární věkovou skupinu našich diváků jsme si stanovili na 3-7 let.
Pevný scénář jsme neměli. S dramatizací textů, přehledností a formou nám jeden
den přišel pomoct zdravotní klaun a režisér Martin Falář. Podělil se
s námi o své zkušenosti, zhlédl a okomentoval naše prozatímní představení,
navrhl úpravy.
Žebřiňák jsme nakonec po počátečních obtížích sehnali díky
místním kontaktům pana učitele Najberta. Zajistil nám ho pan Oldřich Socha, zemědělec
a rodák ze Lstiboře, který se stará o rozvoj obecního života, ten nám pomohl i
s propagací představení.
Kočovali jsme dohromady pět dní, během nichž jsme ve 4
obcích zahráli 9 představení pro cca 170 dětí v MŠ a 270 diváků, kteří
navštívili odpolední představení. Další dvě divadla, asi pro 80 dětí
z mateřské školky a 1.stupně ZŠ, jsme odehráli ještě ve zpracovávacím týdnu
v Praze.
Před každým odpoledním představením jsme chodili vyvolávat
do nejfrekventovanějších míst a lákali diváky
za pomoci hudebních nástrojů a kočovné písně na naše divadlo.
Hráli jsme v Poříčanech, Lstiboři, Liblicích, Českém
Brodě a Praze. Ohlasy byly veskrze pozitivní. V každém z míst jsme
byli vřele vítáni a hoštěni. K tomu nám dopomohl hlavně náš um a
entuziasmus, se kterým jsme hráli. Domníváme se, že k nečekaně velké
návštěvnosti přispěla i dlouhá pandemická divadelní pauza.
Myslíme si, že jsme všechny cíle, které jsme si dali na
začátku, splnili. Během přípravného
týdne se nám podařilo vytvořit divadelní pásmo z adaptací divadelních her,
našich vlastních vyvolávacích básní, kočovnou písní, soutěží se známými
melodiemi a obecně známými písněmi.
Vyzkoušeli jsme si život kočovníků. A málokdo ho chtěl na
konci týdne opustit. Jak už bylo výše zmíněno, měli jsme na diváky štěstí a
zažili zlatou dobu kočování.
Takže naši písničku Hop hej kočovníci pojďte poslouchat zase možná někdy
příště.