„Spousta tvorů je inteligentních, ale jen jediný vypráví příběhy – a to jsme my." (Terry Pratchett)
Každý z nás někdy slyšel nějaký příběh. Pohádku O Červené Karkulce, O perníkové chaloupce nebo třeba O Budulínkovi, zná snad každý. Naše expediční skupina se právě na vyprávění příběhů zaměřila – konkrétně na pověsti Kokořínska.
Naším cílem bylo zjistit, jaké je povědomí místních obyvatel o pověstech vztahujících se ke Kokořínsku, a pokusit se najít příběhy, které nejsou nikde zapsané. Zaměřili jsme se také na rozmanitost verzí jednotlivých pověstí. Většina příběhů má totiž více verzí – třeba taková Červená Karkulka. V jedné verzi je vlk nemilosrdně vhozen do studny a v další si ho babička nechá jako domácího mazlíčka.
Pověsti jsme chtěli získávat z knih, při prohlídkách hradů a z rozhovorů. Nakonec jsme zjistili, že nejužitečnější jsou pro nás rozhovory se znalci pověstí, tj. s historiky či s průvodci na hradech. Dotazování lidí na ulici nám ale v práci také pomáhalo, protože jsme od nich dostali kontakty na místní historiky nebo na pověsti znalé rodáky, s nimiž jsme se pak spojili telefonicky.
Hned první den jsme navštívili obecní knihovnu v Kokoříně, kde jsme studovali nejznámější pověsti a jejich různé verze. Přišli jsme například na to, že pověst o loupežnících Petrovských měla pět verzí, což byl rekord.
Absolvovali jsem také dvě prohlídky hradů, Kokořína a Housky, kde jsme udělali rozhovory s průvodci.
Celkově jsme získali 21 pověstí, z toho 6 pověstí, které nebyly nikde publikované – všechny nám vyprávěli znalci, paní historička Havlíčková a paní průvodkyně na hradě Kokořín. Tyto pověsti jsme sami literárně zpracovali a vytvořili z nich brožuru.
A na závěr nabízíme jednu se zatím nepublikovaných pověstí, kterou jsme pro její vydání literárně upravili.
Na řece Pšovce pod splavem mlýna přímo pod hradem Kokořín, tam, kde je voda nejhlubší, žil vodník Dušinka se svou rodinou. Po nocích sedával často na vrbě, která se skláněla nad splavem, šil boty a zpíval: „Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije nit. Šiju, šiju si botičky, pro sebe i pro dětičky, mám jich doma tucet a jen jedny ruce.“ Byl to vodník veselý, humorný, ale jak už to tak vodníci dělávají, dělal panu mlynáři samé nezbednosti.
Jednou takhle zaklepal na dveře mlýna s prosbou, aby ho pustili dovnitř, že je mu zima. Mlynářce se malého promočeného mužíčka, který se třepal zimou, zželelo a pustila ho dovnitř, nedbajíc na vodu, která z něj odkapávala a dělala na zemi loužičky. Ukázala vodníkovi, kam se může usadit, dokud se neohřeje, a dál se věnovala své práci, dělala zrovna vdolky pro kočího Honzu, který jim vozil zrní a dovážel na trh mouku. Vždycky u nich obědval a vždycky mu k obědu dávala brambory a teď se rozhodla překvapit ho a udělala mu vdolky. Vdolky ještě překryla zástěrou, aby, než Honza přijede, neztvrdly.
Jenže když zavanula vůně vdolků vodníkovi do nosu, dostal na ně chuť. Neodolal a jeden ochutnal, pak další a další, až zůstala miska prázdná. Když se Honza po svém příjezdu dozvěděl o vdolcích, byl radostí bez sebe. Jaké však bylo mlynářčino překvapení, když pod zástěrou nenalezla jediný vdolek. Dala si dvě a dvě dohromady, došlo jí, kdo za tím stojí, a řekla Honzovi, ať vodníka vyžene, že už ho nikdy nechce vidět. Honza při pomyšlení na snědené vdolky neváhal, popadl vodníka a hodil ho zpátky do jeho vodního obydlí, ani při tom nepomyslel na nebezpečí, které ho po tomto činu čeká. Když šel druhý den ke splavu s koňmi, aby se napili, vyskočil Dušinka z vody a už ho táhl do hlubin. Naštěstí si toho všimla děvečka Bětka, která rychle přivolala pomoc a Honza byl zachráněn, ještě pohrozil vodníkovi pěstí: „Tohle ti, Dušinko, nezapomenu!“ Dušinka jen zajel nabručeně do vody, ale Honzovo varování bral vážně a už nikdy se pro jistotu v mlýně neukázal
Michaela Vítková, foto: Damia Veselá
Každý z nás někdy slyšel nějaký příběh. Pohádku O Červené Karkulce, O perníkové chaloupce nebo třeba O Budulínkovi, zná snad každý. Naše expediční skupina se právě na vyprávění příběhů zaměřila – konkrétně na pověsti Kokořínska.
Naším cílem bylo zjistit, jaké je povědomí místních obyvatel o pověstech vztahujících se ke Kokořínsku, a pokusit se najít příběhy, které nejsou nikde zapsané. Zaměřili jsme se také na rozmanitost verzí jednotlivých pověstí. Většina příběhů má totiž více verzí – třeba taková Červená Karkulka. V jedné verzi je vlk nemilosrdně vhozen do studny a v další si ho babička nechá jako domácího mazlíčka.
Pověsti jsme chtěli získávat z knih, při prohlídkách hradů a z rozhovorů. Nakonec jsme zjistili, že nejužitečnější jsou pro nás rozhovory se znalci pověstí, tj. s historiky či s průvodci na hradech. Dotazování lidí na ulici nám ale v práci také pomáhalo, protože jsme od nich dostali kontakty na místní historiky nebo na pověsti znalé rodáky, s nimiž jsme se pak spojili telefonicky.
Hned první den jsme navštívili obecní knihovnu v Kokoříně, kde jsme studovali nejznámější pověsti a jejich různé verze. Přišli jsme například na to, že pověst o loupežnících Petrovských měla pět verzí, což byl rekord.
Absolvovali jsem také dvě prohlídky hradů, Kokořína a Housky, kde jsme udělali rozhovory s průvodci.
Celkově jsme získali 21 pověstí, z toho 6 pověstí, které nebyly nikde publikované – všechny nám vyprávěli znalci, paní historička Havlíčková a paní průvodkyně na hradě Kokořín. Tyto pověsti jsme sami literárně zpracovali a vytvořili z nich brožuru.
A na závěr nabízíme jednu se zatím nepublikovaných pověstí, kterou jsme pro její vydání literárně upravili.
Na řece Pšovce pod splavem mlýna přímo pod hradem Kokořín, tam, kde je voda nejhlubší, žil vodník Dušinka se svou rodinou. Po nocích sedával často na vrbě, která se skláněla nad splavem, šil boty a zpíval: „Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije nit. Šiju, šiju si botičky, pro sebe i pro dětičky, mám jich doma tucet a jen jedny ruce.“ Byl to vodník veselý, humorný, ale jak už to tak vodníci dělávají, dělal panu mlynáři samé nezbednosti.
Jednou takhle zaklepal na dveře mlýna s prosbou, aby ho pustili dovnitř, že je mu zima. Mlynářce se malého promočeného mužíčka, který se třepal zimou, zželelo a pustila ho dovnitř, nedbajíc na vodu, která z něj odkapávala a dělala na zemi loužičky. Ukázala vodníkovi, kam se může usadit, dokud se neohřeje, a dál se věnovala své práci, dělala zrovna vdolky pro kočího Honzu, který jim vozil zrní a dovážel na trh mouku. Vždycky u nich obědval a vždycky mu k obědu dávala brambory a teď se rozhodla překvapit ho a udělala mu vdolky. Vdolky ještě překryla zástěrou, aby, než Honza přijede, neztvrdly.
Jenže když zavanula vůně vdolků vodníkovi do nosu, dostal na ně chuť. Neodolal a jeden ochutnal, pak další a další, až zůstala miska prázdná. Když se Honza po svém příjezdu dozvěděl o vdolcích, byl radostí bez sebe. Jaké však bylo mlynářčino překvapení, když pod zástěrou nenalezla jediný vdolek. Dala si dvě a dvě dohromady, došlo jí, kdo za tím stojí, a řekla Honzovi, ať vodníka vyžene, že už ho nikdy nechce vidět. Honza při pomyšlení na snědené vdolky neváhal, popadl vodníka a hodil ho zpátky do jeho vodního obydlí, ani při tom nepomyslel na nebezpečí, které ho po tomto činu čeká. Když šel druhý den ke splavu s koňmi, aby se napili, vyskočil Dušinka z vody a už ho táhl do hlubin. Naštěstí si toho všimla děvečka Bětka, která rychle přivolala pomoc a Honza byl zachráněn, ještě pohrozil vodníkovi pěstí: „Tohle ti, Dušinko, nezapomenu!“ Dušinka jen zajel nabručeně do vody, ale Honzovo varování bral vážně a už nikdy se pro jistotu v mlýně neukázal
Michaela Vítková, foto: Damia Veselá