Nikdo z žijících doopravdy neví, jak vypadal pravěk. Mezi dobou kamennou a současností leží generace. Jen máloco dokážeme říct s jistotou. Trochu jsme zjistili z nálezů, trochu odhadli. A trochu si i prožili.
Prožili? Říká se tomu experimentální
archeologie a je to dobrý způsob, jak tehdejšímu životu o něco víc porozumět.
My jsme se rozhodli, že si tenhle experiment, pravda, v trochu odlehčené verzi,
také vyzkoušíme. A tak nás na čtyři dny spolkla jeskyně. Pochopitelně to nebylo
jen tak, pobytu v „jednoduché době“ předcházelo spoustu složitostí. Hliněný
hrnec v kuchyňských potřebách nenajdete, sušené maso už také není součástí
každé spíže a povolení k táboření v CHKO není jediný papír, co jsme sháněli
(pobyt v jeskyni nám mimo jiné schválila i společnost pro ochranu netopýrů).
Naše hobití nora shlížela z několika metrů
z pískovcové věže a přístupná byla jen úzkou průrvou a pak kousek po římse. Ale
byla útulná. Nás jedenáct se při spaní akorát vešlo na zem a zbylo i místo pro
ohniště.
Rozdělávání ohně za pomoci tření se spíše
podobalo vyvolávání duchů. Ve zkratce lze říci, že je to možné. Ve trochu delší
zkratce je vhodné dodat, že nám musel poradit odborník. Pak už to bylo i docela
jednoduché. Ačkoli každý, kdo si to vyzkoušel, dokreslil si v duchu nad zápalky
svatozář.
Údolí Kokořínska zase jednou vidělo
člověka spát ve svém lůně. Někdo spal klidně, někomu byla pod dekami zima a
vzal si raději spacák, někdo bděl, udržoval oheň a z pohybu hvězd se snažil
vyčíst plynutí času. Pokud se někomu zdály špatné sny, miska teplé ovesné kaše
s oříšky, sušeným ovocem a medem, jejíž vůně probouzela spáče, zaručeně
pomohla. Naše kuchyně byla vůbec moc dobrá. Hlavní složkou byly luštěniny,
doplněné o cibuli, mrkev, česnek nebo trochu šťavele. Pokud byla potřeba změna,
byly tu placky smažené na sádle, s medem nebo cibulí. Pokud se sběračské
skupině poštěstilo byla k přikousnutí i švestka nebo hruška. Každé ráno jsme se
totiž rozdělili na sběrače, kteří vyrazili do okolí jeskyně a sbírali všechno,
co by se mohlo hodit, a na zůstavší, kteří vařili nebo vyráběli pravěké
nástroje.
Čtyři dny jsou v porovnání s generacemi
pravěkých lidí dost málo. I tak jsme ale stihli vyrobit luk a šípy s hroty z
naštípaných pazourků (to nás naučil odborník), vymysleli jsme si rituály (pod
vedením naší kmenové šamanky Nešťastné náhody) nebo jsme pletli z vlny za užití
pravěkých karetek.
Takhle asi mohlo vypadat pravěké období
blahobytu. Zažili jsme si krásné počasí a dostatek jídla, mír a stromy obsypané
švestkami, tiché noci a život bez pojmu o čase.
Užili jsme si to a byl to zážitek, ze
kterého budeme všichni ještě dlouho těžit. Pokud by se z ničeho nic vrátil
pravěk a člověk by byl nucen nazývat jeskyni opět svým domovem, myslíme si, že
by přežil. Jakkoli často slýcháme, že lidská bytost změkla a zpohodlněla,
myslíme si, že nepřišla o jednu velice cennou vlastnost. Přizpůsobivost. Stejně
jako nám od chození naboso ztvrdla chodidla, přecházeli jsme po římse do
jeskyně s jistotou člověka kráčejícího po cestičce od branky ke vchodovým
dveřím.
Františka
Ekrtová, foto: Rozálie Kopecká