Právě vcházíme otevřenými vraty na dvorek roubeného stavení. Všude kolem nás se prohánějí rozjařené děti z komunitní školy, po mé pravé ruce je strmý svah, jehož část je do hlíny rozedřená a po níž se na zadku klouzá pět malých dětí. Paní domácí nás dokonce vybízí, jestli se také nechceme sklouznout, že je to prý opravdu záživné.
A pak sedíme okolo neexistujícího ohně a dozvídáme se všemožná architektonická a historická fakta, která se týkají stavby, kvůli níž jsme sem přišli: kokořínské roubenky. Poté přešlapujeme práh domu a vcházíme do nitra stavby. Celá budova je plná zajímavostí, například hned její stěny díky svému kontrastu hnědé a bílé barvy jistě stojí za povšimnutí Na půdě zase obdivujeme mistrné tesařské spoje, jaké se dnes jen tak nevidí.
Ale zábava pokračuje a my se přesouváme k interaktivní části prohlídky, to jest k místu, kde si můžeme vyzkoušet výmaz stěn. Nahrabaný písčitý jíl už se hněte spolu s dalšími přísadami a my obdivujeme, jak se z hrsti hlíny stává kompaktní „těsto“. Každý si postupně zkoušíme vymazávat spáry mezi trámy a nutno říct, že nás to vskutku baví.
Mezery v trámech, které vyžadují opravu, už docházejí, a tak se s chutí pouštíme do opravy podlahy. To je také velmi záživná činnost a všechny nás opravdu mrzí, když už musíme odejít.
Toho dne jsme ještě stihli prohlídku roubeno-hrázděné stavby kamaráda našeho pana ředitele Františka a také jsme si zvládli nabrat dostatečné množství pískovce na podezdívku našeho modelu.
Druhý den jsme se dopoledne vrátili na základnu a tam jsme pak vesele modelařili až do konce Expedice. Tak to je ve zkratce všechno.
Ale začneme od začátku: otázka, kterou jsme si kladli již od začátku Expedice, zněla: Je vůbec technicky možné vytvořit malý model roubenky, a jestli ano, tak jak? Na to jsme postupně, po dílkách, získávali odpovědi v podobě informací, zážitků a osobních zkušeností, jako byla návštěva Domu zaniklých řemesel popsaná výše.
Postupy a metody, které jsme při stavbě modelu naší roubenky používali, byly alespoň v rámci možností tradiční: naše roubenka má doškovou střechu, výmaz na stěny je složen ze směsi hlíny, jílu, trávy a písku a je postavená ze smrkového dřeva.
Co se nám kvůli technickým vlastnostem užitého materiálu tradičně udělat nepodařilo, byly spoje. Na spojení trámů jsme užívali spojů „na rybinu“, které členové naší skupinky překřtili na ,,škrybinu‘‘. Spoje v reálu fungují tak, že trámy na sebe doléhající do sebe zapadají vlastní vahou, což ale v případě našeho modelu nebylo možné. Tak jsme do spojů navíc přidali lepidlo Herkules a bohužel z důvodu časové tísně si vypomohli také tavnou pistolí.
Na závěr dávám odpověď na naši prvotní otázku. Jak se během naší práce ukázalo, opravdu není možné vytvořit malý model roubené stavby pouze za pomoci tradičních postupů, je třeba vždy použít nějaké lepidlo, a to alespoň na kamennou podezdívku, protože jinak by se roubenka sesypala.
Štěpán Jícha, foto: Adam Karim Issa
A pak sedíme okolo neexistujícího ohně a dozvídáme se všemožná architektonická a historická fakta, která se týkají stavby, kvůli níž jsme sem přišli: kokořínské roubenky. Poté přešlapujeme práh domu a vcházíme do nitra stavby. Celá budova je plná zajímavostí, například hned její stěny díky svému kontrastu hnědé a bílé barvy jistě stojí za povšimnutí Na půdě zase obdivujeme mistrné tesařské spoje, jaké se dnes jen tak nevidí.
Ale zábava pokračuje a my se přesouváme k interaktivní části prohlídky, to jest k místu, kde si můžeme vyzkoušet výmaz stěn. Nahrabaný písčitý jíl už se hněte spolu s dalšími přísadami a my obdivujeme, jak se z hrsti hlíny stává kompaktní „těsto“. Každý si postupně zkoušíme vymazávat spáry mezi trámy a nutno říct, že nás to vskutku baví.
Mezery v trámech, které vyžadují opravu, už docházejí, a tak se s chutí pouštíme do opravy podlahy. To je také velmi záživná činnost a všechny nás opravdu mrzí, když už musíme odejít.
Toho dne jsme ještě stihli prohlídku roubeno-hrázděné stavby kamaráda našeho pana ředitele Františka a také jsme si zvládli nabrat dostatečné množství pískovce na podezdívku našeho modelu.
Druhý den jsme se dopoledne vrátili na základnu a tam jsme pak vesele modelařili až do konce Expedice. Tak to je ve zkratce všechno.
Ale začneme od začátku: otázka, kterou jsme si kladli již od začátku Expedice, zněla: Je vůbec technicky možné vytvořit malý model roubenky, a jestli ano, tak jak? Na to jsme postupně, po dílkách, získávali odpovědi v podobě informací, zážitků a osobních zkušeností, jako byla návštěva Domu zaniklých řemesel popsaná výše.
Postupy a metody, které jsme při stavbě modelu naší roubenky používali, byly alespoň v rámci možností tradiční: naše roubenka má doškovou střechu, výmaz na stěny je složen ze směsi hlíny, jílu, trávy a písku a je postavená ze smrkového dřeva.
Co se nám kvůli technickým vlastnostem užitého materiálu tradičně udělat nepodařilo, byly spoje. Na spojení trámů jsme užívali spojů „na rybinu“, které členové naší skupinky překřtili na ,,škrybinu‘‘. Spoje v reálu fungují tak, že trámy na sebe doléhající do sebe zapadají vlastní vahou, což ale v případě našeho modelu nebylo možné. Tak jsme do spojů navíc přidali lepidlo Herkules a bohužel z důvodu časové tísně si vypomohli také tavnou pistolí. Na závěr dávám odpověď na naši prvotní otázku. Jak se během naší práce ukázalo, opravdu není možné vytvořit malý model roubené stavby pouze za pomoci tradičních postupů, je třeba vždy použít nějaké lepidlo, a to alespoň na kamennou podezdívku, protože jinak by se roubenka sesypala.