Každý ví, že květiny mají barvy. Třezalka je žlutá, levandule fialová, jeřabiny jsou červené, ale co nám vznikne za barvu, když části těchto rostlin uvaříme? Budou se získané barvy podobat těm, které mají květiny na louce?
V terénu se snažíme najít co nejvíce „barvodárných“ rostlin. S překvapením zjišťujeme, že se často jedná i o běžné rostliny jako kopřivu, růži šípkovou nebo břízu. Zkusili jsme si získat barvivo ze všech částí rostlin: např. z kůry olše lepkavé, plodů svídy krvavé, květů a natě kakostu smrdutého nebo z kořene svízele vonného. Zrovna ke svízeli se váže dobrá historka. Na cestě jsme odbočili o jednu cestu dříve (omylem samozřejmě) a jak tak jdeme, před námi se otevře loučka plná svízele. Mojmír tak mohl konečně vytáhnout svou vojenskou lopatku. Každou chvíli někdo zvolal: „Mojmíre, můžeš mi to tady vykopnout?“ A Mojmír přiběhl se svou lopatkou a kořeny vykopnul. Z kořenů tekla jasně červená barva, tak jsme se moc těšili na to, jak krásně červená trička z něho budeme mít.
Na základě studia odborné i populárně naučné literatury jsme zjistili, že naše přírodní barvení není přírodní úplně na 100 %. Do barvící lázně se totiž přidává tzv. mořidlo, což je látka (většinou chemická), která pozitivně ovlivňuje stálost barev a díky které dostaneme patřičný barevný odstín (např. listy bezu černého vytvoří spolu se skalicí zelenou, skalicí modrou a kamencem a vinným kamenem různé odstíny zelené, kdežto pouze s kamencem vytvoří fialovou barvu).
A jak to vlastně probíhalo? Kůru břízy bělokoré je potřeba nejdříve nakrájet a dále nechat louhovat několik dní, než se dá použít na barvení. Plody se musí rozmačkat a nechat vařit, zbytek rostlin se většinou krájí na malé kousky. Do každého hrnce přijde jiná rostlina. A když se voda, v níž je ponořená rostlina, začne vařit, odpočítáme okolo dvaceti minut...
… Sedíme na chatce č. 3. Na plotně se nám vaří rozmačkané šípky a vedle už se namáčí trička a čepice ve vlaštovičníku. „Kolik ještě času dáme těm šípkům?“ ptá se Matilda. „Asi tak pět minut a budeme slévat,“ odpovídám, mezitímco promíchávám rozmačkané šípky ve vařící se vodě. Uběhlo pět minut, vypínáme vařič. S Matildou zjišťujeme, jaké mořilo máme do lázně přidat, je to kamenec a ocet. Pak jdeme před chatku slévat barvu do kbelíku. „Drž to pevně a hlavně nepouštěj tu látku, ať tam nejsou semínka,“ upozorním Matildu, která drží látku uvnitř síta, abychom zachytily všechny částečky z uvařeného šípku. Všechny nakrájené rostliny je třeba po vaření slít do cedníku, abychom dostali jen „čistou“ barvicí lázeň.
Vážíme správné množství mořidla a přidáváme ho do hrnce s barvou. Barvicí lázeň je hotová. Přidáváme do ní věci, které chceme obarvit – dřevěné korálky, lněné pytlíky anebo bavlněná trička – a necháme je v lázni celou noc.
Ráno věci z barvicí lázně vyndáváme – z šípkové lázně vytahujeme šedá trika, z vlaštovičníku světle žlutá – a pořádně je propláchneme, aby se z nich vymyla nepotřebná barva a také abychom z použitých chemikálií nedostali nepříjemnou vyrážku, až je budeme nosit.
To byl jen jeden příklad na ukázku. Tímto způsobem jsme získali 22 různých odstínů barev, nejčastěji odstíny žluté, hnědé nebo šedé. Většina barev byla světlá, nebyly moc syté, ale příčinu se nám nepovedlo zjistit. Mohlo to být tím, že jsme měli v barvicí lázni málo rostlin, že jsme použili málo nebo naopak moc mořidla, že jsme vařili nebo barvili rostliny krátkou dobu, příčin může být opravdu hodně. Nebo to může být prostě i tím, že rostlinná barviva obecně dávají méně syté barvy než barviva syntetická. Hlavní ale je, že se nám podařilo vyzkoušet si nové techniky a poznat nové rostliny. Každý je se svým nabarveným tričkem spokojen a s odvedenou prací zrovna tak.
