Jak už asi víte, tato
doba není úplně „topově“ příjemná na koukání. Každý je zahalený rouškou a
někteří jdou ještě více do extrémů, například že si vezmou navíc sluneční
brýle, dají si kapuci a vypadají jako lupiči benzínky. Každopádně zrovna, když
se venku možná něco málo děje, já sedím doma a dělám úkoly. Sekl jsem se na
němčině. Prý nějaké sloveso essen. No, najednou mi do mého pokoje přišla
máma a povídá: „Za 15 minut jedem.“ Jakože co? Já potřebuju mít tenhle úkol
hotový, tak to totálně ignoruju a za 2 minuty zase. „Připravuj se!“ Máma na mě
křičí z přízemí, div že nerozbila skleničky.
Tak nasednu do auta a teprve teď jsem se zeptal, kam jedem. O „díře“ Svatý Jan pod Skalou jsem v životě neslyšel. No což, zavřely se vrátka, neotevírejte kůzlátka, roušky do zbraně a vyjeli jsme. U Loděnice jsme na 10. kilometru sjeli z dálnice a brutálně točivou silničkou jsme to frčeli dál. Dojeli jsme na místo jménem Sv. Jan pod Skalou a na to, že je vyhlášen stav nouze, tu bylo lidí jako na Václaváku. Kde se tu všichni lidi vzali? To se jako nebojí, že to chytnou? No, nejspíš ne, protože hned na parkovišti jsme potkali asi 5 lidí bez roušky. A to nemluvím o celé cestě, ale to předbíhám.
Před takovým kostelíkem a náměstím jsme zabočili. Nechtěli jsme jít po červené, která mi připomínala Pařížskou ulici v Praze. Před milým a skromným kostelíčkem u hřbitova jsme opět zabočili a šli jsme po hezké a klidné cestičce. Vlastně jsme celou dobu šli po naučné stezce. Po chvilce jsme dorazili k malému kostelíku, který se jmenoval Sv. postavení kříže či tak něco. Tam jsme potkali nějaké dámy, které si povídaly tak hystericky, že jsme raději šli dál. Náhle jsme stáli před obrovským kopcem, „laminovaným“ menšími dřevěnými schůdky. Byli jsme před největší hrozbou celého výletu. Kopec na vrchol. A proč největší? Protože s námi šla babička, která nemá takové „watty“ v nohách. Ale drží se fit a pro mě je tou nejvíc nadupanou babičkou v dějinách.
Náhle přišla krize: doprava, či doleva? S davem jsme se rozhodli jít doprava a udělali jsme dobře, protože jsme došli na bombastickou vyhlídku s nějakým křížem, aby tam byla atmosféra. J Na vršku cesty jsme potkali miliardu lidí bez roušky a vypadali, že jim to vůbec nevadí, protože se nedávno zmírnila opatření. Máma se dokonce s jednou paní pohádala, že nemá roušku. Ta paní. Každopádně výhled byl absolutně hezký. Takový kýč, no. Hodili jsme fotku, odpočinuli jsme po člověka masivně vyšťavujícím výstupu na kopec a šli jsme dál na naši tour.
Cestou jsme se zastavovali u naučných cedulí a trochu jsme se přiučili biologii. Po chvilce jsme přišli ke kolejím, na kterých normálně jezdívá vláček jako turistická atrakce, ale z důvodu nařízení vlády vláček nebyl v provozu. Takový skanzen. Viděli jsme velký lom, kde se těžilo nevím co, a horolezce, kteří si tam dávali pěkně do těla. Po chvíli jsme dorazili na odpočinkové místo. Bylo tam hodně zrezlých kolejí a náhradních dílů pro vozíky. Stála tam cedule o tom, co se tu těžilo a nacházelo. Prý tu byl velký počet zkameněných trilobitů. Jinak nic moc zajímavého se tu nenacházelo. Odbočili jsme na konci louky a pádili si to z kopce. Soupeřili jsme s lidmi před námi, protože neměli roušku a byli moc pomalí. Jenže zabírali celou plochu cesty, takže jsme neměli, jak je předběhnout. Nějak se nám to každopádně povedlo.
Zastavili jsme u jeskyně Arnika. Nebyla to jeskyně jako normální jeskyně, protože byla zazděná betonem. Místo ní tam byl přístřešek. A blížíme se k závěru našeho koronavirového výletu. Od přístřešku jsme sešli cestičkou v údolí, která nebyla značena. Cestička nás dovedla na stejné místo, kam jsme chtěli původně dojít, takže šlo rozhodně o lepší volbu postupu. Zase jsme se setkali s davem lidí a stejným tempem jako do kopce jsme zapluli do auta. A poté jen nadzvukovou rychlostí dojeli zpátky domů. A to je konec našeho karanténního výletu.
Honza M.