Je to zvláštní pocit, naše škola je celý náš život. Přírodní škola zabere člověku nepřetržitých osm let života. Není to tak, že by ses stal na osm let součástí Přírodní školy, Přírodní škola se stane na osm let součástí tebe. Zaplní ti většinu uvažování, a hlavně volného času, který si možná v té rychlosti, při všech možných i nemožných, úžasných i strašných událostech ani neuvědomuješ. Ale co se stane, když se ze dne na den najednou zastaví?
Je to, jako kdyby vlak tvého života, který se přes polovinu ukazující podmínkový mezník žene plnou rychlostí do cílové stanice Expedice, najednou naboural a všechno se zastavilo. Člověku by se nečekaně všechno zablokovalo. Plánované věci, které viděl čím dál ostřeji, se najednou ocitly v oblaku, kde není rozeznat, jestli se blíží, nebo oddalují. Je vůbec možné změnit náhle celý rytmus a koloběh dne, který jindy býval chaotický, nevyzpytatelný a strašně rychlý, na den, kdy je všechno předem naplánované, rutinní a neskutečně pomalé?
Nejde jenom o tuto jednu rychlou změnu, ale kdy a kdo vlak opraví a co se stane v momentě, kdy bude připravený k jízdě. Není přeci možné, aby se dál cestovalo podle starých jízdních řádů, které už budou neplatné.
Nezbyde nám nic jiného než se s tím smířit a opět improvizovat, ale zvládneme znovu nasadit stejný rytmus? Při zdánlivém stání na místě, které se na první pohled může zdát jako odpočinkový čas strávený na střeše vlaku a koukání do nebes, nás ale strojvedoucí nutí do mazání pístů a stloukání kolejí, tak abychom se co nejlépe připravili na nový rozjezd. Nebaví mě stát na místě a koukat se na stále stejné panorama. Už se neskutečně těším, až se znovu rozjede rychlík Úvoďák směr Expedice.
