Nabízíme jednu z pohádek, které studenti napsali pro děti v dětském domově v Pyšelích, s nímž naše škola dlouhodobě spolupracuje.
Byla jednou jedna pěnkava. Pěnkavy vždy krásně zpívají, a tak i tato měla krásný hlas. A na svůj hlas byla notně pyšná. Každému zpívala pod okny, aby její hlas obdivoval. Ze začátku to všechny těšilo, ale když jim takhle vytrubovala u jejich obydlí den co den, začalo to ostatní ptáčky i lidi, zkrátka všechny, ke kterým létala, otravovat. Ptáčci jí začali říkat Náfuka. Však ona taky náfuka byla. Vyháněli ji od svých oken, a tak se Náfuka naučila nejen krásně zpívat, ale i pořádně rychle létat. Dělala zákruty sem a tam a byla k nevyhnání.
Jednoho dne letěl kolem ptačích hnízd orel. Dobře poslouchal, kde kdo zpívá. Náfuka zrovna spala. Chňapl po mláděti její sousedky a sežral ho. Maminka mláďátka moc plakala. Když to Náfuka viděla, poprvé v životě pocítila něco jiného než pýchu. Bylo jí maminky mláďátka moc líto.
Druhého dne opět letěl kolem orel. Tentokrát si ho ptáčci všimli a strachy vřeštěli a pištěli. Náfuka však měla nejsilnější hlas ze všech a zakřičela: „Všichni ticho! Já budu zpívat nahlas a orla na sebe navábím! Vám se nic nestane!“ Ptáčci nemohli věřit svým uším, Náfuka jim chtěla pomoci! Schovali se do svých hnízd a ani nedutali. Náfuka se usadila na nejvyšší větvi a zpívala a zpívala, co jí hrdlo dalo. Orel se radoval, že bude mít tak pěkné sousto, už ji chtěl klovnout, ale tu se Náfuka zvedla a tryskem letěla pryč. Zákruta mezi větví doprava, podlet pod keřem, zákruta mezi šiškami a bylo to. Orel uvízl se svým ostrým zobákem v kmenu jednoho stromu.
Všichni ptáčci se na něj letěli podívat. Orel je prosil, ať mu pomohou. Ptáčci svolili, ale jen pokud přestane lovit v jejich lese. Orel souhlasil. A tak se dal do díla datel. Kloval a kloval, až orlovi zobák uvolnil. Ten se vznesl do výše a od té doby ho již nikdo v lese neviděl.
Všichni ptáčkové zazpívali Náfuce děkovnou píseň. Byla tak krásná, že Náfuka jen němě naslouchala. Byla totiž od srdce. Od té doby Náfuka zpívala, jen když viděla, že to opravdu udělá někomu radost. Zjistila, že svým krásným hlasem umí potěšit nemocná ptáčátka, a tak si ji volali rodiče na pomoc, když jejich mláďátka chřadla. Ona zazpívala a ptáčkům začalo srdíčko zase vesele tlouct. Začali jí proto říkat Opatrovnice ptáčátek.
Dolma S.
Byla jednou jedna pěnkava. Pěnkavy vždy krásně zpívají, a tak i tato měla krásný hlas. A na svůj hlas byla notně pyšná. Každému zpívala pod okny, aby její hlas obdivoval. Ze začátku to všechny těšilo, ale když jim takhle vytrubovala u jejich obydlí den co den, začalo to ostatní ptáčky i lidi, zkrátka všechny, ke kterým létala, otravovat. Ptáčci jí začali říkat Náfuka. Však ona taky náfuka byla. Vyháněli ji od svých oken, a tak se Náfuka naučila nejen krásně zpívat, ale i pořádně rychle létat. Dělala zákruty sem a tam a byla k nevyhnání.
Jednoho dne letěl kolem ptačích hnízd orel. Dobře poslouchal, kde kdo zpívá. Náfuka zrovna spala. Chňapl po mláděti její sousedky a sežral ho. Maminka mláďátka moc plakala. Když to Náfuka viděla, poprvé v životě pocítila něco jiného než pýchu. Bylo jí maminky mláďátka moc líto.
Druhého dne opět letěl kolem orel. Tentokrát si ho ptáčci všimli a strachy vřeštěli a pištěli. Náfuka však měla nejsilnější hlas ze všech a zakřičela: „Všichni ticho! Já budu zpívat nahlas a orla na sebe navábím! Vám se nic nestane!“ Ptáčci nemohli věřit svým uším, Náfuka jim chtěla pomoci! Schovali se do svých hnízd a ani nedutali. Náfuka se usadila na nejvyšší větvi a zpívala a zpívala, co jí hrdlo dalo. Orel se radoval, že bude mít tak pěkné sousto, už ji chtěl klovnout, ale tu se Náfuka zvedla a tryskem letěla pryč. Zákruta mezi větví doprava, podlet pod keřem, zákruta mezi šiškami a bylo to. Orel uvízl se svým ostrým zobákem v kmenu jednoho stromu.
Všichni ptáčci se na něj letěli podívat. Orel je prosil, ať mu pomohou. Ptáčci svolili, ale jen pokud přestane lovit v jejich lese. Orel souhlasil. A tak se dal do díla datel. Kloval a kloval, až orlovi zobák uvolnil. Ten se vznesl do výše a od té doby ho již nikdo v lese neviděl.
Všichni ptáčkové zazpívali Náfuce děkovnou píseň. Byla tak krásná, že Náfuka jen němě naslouchala. Byla totiž od srdce. Od té doby Náfuka zpívala, jen když viděla, že to opravdu udělá někomu radost. Zjistila, že svým krásným hlasem umí potěšit nemocná ptáčátka, a tak si ji volali rodiče na pomoc, když jejich mláďátka chřadla. Ona zazpívala a ptáčkům začalo srdíčko zase vesele tlouct. Začali jí proto říkat Opatrovnice ptáčátek.
Dolma S.
