Jak lidé prožívali důležitý rok 1989? Jak ho prožívali naši prarodiče či rodiče? Přináším rozhovor, který jsem dělala se svou maminkou, Olgou Pelánovou.
Kolik ti v roce 1989 bylo let?
Bylo mi šestnáct let.
Kde žila tvoje rodina? Kde jsi studovala?
Žili jsme v Hrotovicích, to je vesnice asi se dvěma tisíci obyvatel v okrese Třebíč. Bydleli jsme v rodinném domku blízko lesa. Studovala jsem na gymnáziu v Třebíči.
Jakým stylem života tvoje rodina žila?
Žili jsme obyčejný život, v porovnání s ostatními rodinami nic výjimečného. Máma pracovala jako dětská sestra na místním zdravotním středisku a táta v kanceláři v zemědělském družstvu. Stavěli jsme dům, takže jsme žili spíše skromněji, nejezdili jsme moc na dovolené a dlouhou dobu jsme neměli auto. Žili jsme s babičkou, která obývala přízemí domu. Hodně jsme si hráli venku s dětmi ze sousedství, běhali jsme po louce a hezkém třešňovém sadu.
Jaké byly tvé zájmy?
Hodně jsem si četla a ráda jsem chodila do knihovny. Taky jsem měla ráda ruční práce, které mě učila babička. Ve škole jsem chodila do rukodělných kroužků. Hodně jsem se zajímala také o zvířata a přírodu, bavilo mě plnit si pionýrské odznaky „mladý zoolog“ a „mladý biolog“, což spočívalo v tom, že jsem musela udělat nějaký přírodovědný projekt. Dále jsem se ráda starala o malé děti, hlavně o miminka. Když se narodila moje sestřenice, bavilo mě ji vozit v kočárku.
Jak moc se dotkla situace konce 80. let vaší rodiny?
Táta sice byl v komunistické straně, ale v 80. letech několikrát služebně vycestoval do zahraničí a zaznamenal, že situace tam není taková, jak nám ji předkládali. Viděl, že obchody v jiných zemích jsou plné pestrého zboží, je tam velký výběr potravin, což u nás nebylo, a na ulicích nesedí lidé bez práce, které vyhodil zlý kapitalista. Začal o tom mluvit mezi lidmi, za což ho kdosi ihned udal. Plánovaná kárná komise však nikdy neproběhla, bylo to totiž krátce před 17. listopadem, takže se nestihla uskutečnit. My jako děti jsme tuto dobu vnímaly skoro normálně, spoustu věcí jsme si uvědomily až zpětně. Například to, jaké nesmysly jsme se učily ve školách a jak nám učitelé lhali, tedy kromě naší učitelky dějepisu, která měla na tu dobu dost odvážné názory.
Jak jsi ty prožívala rok 1989?
Byli jsme rozrušení. Začali jsme politiku víc sledovat, účastnili jsme se studentských demonstrací, i když nebylo jasné, zda nás za to nevyhodí ze školy. Hrdě jsme nosili trikolóry. Najednou se věci daly do pohybu a dost věcí bylo jinak, než jak jsme je měli zažité. Postupně se rozšířila oblast mých zájmů, začala totiž vycházet spousta knih, které předtím nesměly být publikovány, např. o józe nebo o akupunktuře.
Co si myslíš, že ti situace roku 1989 dala do života?
Určitě jsme se dozvěděli dost věcí, rozšířily se naše zájmy, mohli jsme si kupovat nové knihy a desky s hudbou. Také se obohatil sortiment v obchodech a začalo se víc cestovat do zahraničí. Zásadní věc, kterou mě tato doba naučila, byla asi ta, že ne všechny věci musí být nutně tak, jak jsou nám prezentovány, a je důležité o nich mluvit a hledět na ně s jistou dávkou kritiky.
Michaela V.
Kolik ti v roce 1989 bylo let?
Bylo mi šestnáct let.
Kde žila tvoje rodina? Kde jsi studovala?
Žili jsme v Hrotovicích, to je vesnice asi se dvěma tisíci obyvatel v okrese Třebíč. Bydleli jsme v rodinném domku blízko lesa. Studovala jsem na gymnáziu v Třebíči.
Jakým stylem života tvoje rodina žila?
Žili jsme obyčejný život, v porovnání s ostatními rodinami nic výjimečného. Máma pracovala jako dětská sestra na místním zdravotním středisku a táta v kanceláři v zemědělském družstvu. Stavěli jsme dům, takže jsme žili spíše skromněji, nejezdili jsme moc na dovolené a dlouhou dobu jsme neměli auto. Žili jsme s babičkou, která obývala přízemí domu. Hodně jsme si hráli venku s dětmi ze sousedství, běhali jsme po louce a hezkém třešňovém sadu.
Jaké byly tvé zájmy?
Hodně jsem si četla a ráda jsem chodila do knihovny. Taky jsem měla ráda ruční práce, které mě učila babička. Ve škole jsem chodila do rukodělných kroužků. Hodně jsem se zajímala také o zvířata a přírodu, bavilo mě plnit si pionýrské odznaky „mladý zoolog“ a „mladý biolog“, což spočívalo v tom, že jsem musela udělat nějaký přírodovědný projekt. Dále jsem se ráda starala o malé děti, hlavně o miminka. Když se narodila moje sestřenice, bavilo mě ji vozit v kočárku.
Jak moc se dotkla situace konce 80. let vaší rodiny?
Táta sice byl v komunistické straně, ale v 80. letech několikrát služebně vycestoval do zahraničí a zaznamenal, že situace tam není taková, jak nám ji předkládali. Viděl, že obchody v jiných zemích jsou plné pestrého zboží, je tam velký výběr potravin, což u nás nebylo, a na ulicích nesedí lidé bez práce, které vyhodil zlý kapitalista. Začal o tom mluvit mezi lidmi, za což ho kdosi ihned udal. Plánovaná kárná komise však nikdy neproběhla, bylo to totiž krátce před 17. listopadem, takže se nestihla uskutečnit. My jako děti jsme tuto dobu vnímaly skoro normálně, spoustu věcí jsme si uvědomily až zpětně. Například to, jaké nesmysly jsme se učily ve školách a jak nám učitelé lhali, tedy kromě naší učitelky dějepisu, která měla na tu dobu dost odvážné názory.
Jak jsi ty prožívala rok 1989?
Byli jsme rozrušení. Začali jsme politiku víc sledovat, účastnili jsme se studentských demonstrací, i když nebylo jasné, zda nás za to nevyhodí ze školy. Hrdě jsme nosili trikolóry. Najednou se věci daly do pohybu a dost věcí bylo jinak, než jak jsme je měli zažité. Postupně se rozšířila oblast mých zájmů, začala totiž vycházet spousta knih, které předtím nesměly být publikovány, např. o józe nebo o akupunktuře.
Co si myslíš, že ti situace roku 1989 dala do života?
Určitě jsme se dozvěděli dost věcí, rozšířily se naše zájmy, mohli jsme si kupovat nové knihy a desky s hudbou. Také se obohatil sortiment v obchodech a začalo se víc cestovat do zahraničí. Zásadní věc, kterou mě tato doba naučila, byla asi ta, že ne všechny věci musí být nutně tak, jak jsou nám prezentovány, a je důležité o nich mluvit a hledět na ně s jistou dávkou kritiky.
Michaela V.
